Svatopluk Karásek

Svatopluk Karásek

  • 23. 12. 2020

Napsal David Růžička

Řekl ďáblovi ne. Životní příběh Svatopluka Karáska

Je-li symbolem křesťanů ryba, ke Svatoplukovi Karáskovi se náramně hodí. Byl totiž vždy rybou plující proti proudu. Narodil se ve válečné době, 18. října 1942, takže dospívání prožíval v děsivé atmosféře 50. let, která se nesla v duchu třídního boje, monsterprocesů, poprav ideologických nepřátel, potlačování svobody a všeho, co nezapadalo do konceptu vládnoucích komunistů. Postižený byl i Karáskův tatínek, z ministerského úředníka se stal pomocným dělníkem. Předtím si ještě prošel kriminálem.

Šašek v Kristu

Zatímco tatínek byl malému Sváťovi vzorem čestného chlapa, který se nikdy nevzdává, maminka představovala spojnici s vírou. Vodila děti na kázání a nechala je pokřtít. Na škole patřil ke dvěma dalším dětem, které chodily na tehdy ještě paradoxně tolerovanou výuku náboženství.

„Táta byl skvělý, rovný chlap. Po něm jsem snad podědil jistou sílu osobnosti. Vzdávají se jen srabi.“

Představit si Svatopluka Karáska jako ulízaného hošíka v nedělních svátečních kalhotách by ovšem bylo těžkým omylem! Vedle ústřední zvěsti Bible, jejího Nového zákona, Sváťu uchvátila žhavě módní vlna beat generation, songů, poezie i životního stylu. Oba impulsy jako by roztrhly tuhé obruče ideologického tlaku doby a mladého Svatopluka přivedly k osobitému pohledu na svět – a hlavně nalezení osobní svobody. 

Věřící beatník se vymykal z obou světů, ve kterých tehdy žil. Stal se jakýmsi bláznem, až šaškem v Kristu, jak tomu také říkal. Nezapřelo se, že Sváťa byl zkrátka velmi živelným chlapcem.

Ovlivněn tatínkovou pevnou zásadovostí neunikl ani konfliktům na střední škole. Schůdnou se pro politicky nepřijatelného Karáska ukázala střední zahradnická škola v Děčíně, kam nastoupil v roce 1956. Hned první den se ovšem chytil s vychovatelem, který prohlásil, že v dnešní době může věřit v Boha jedině idiot. Karásek zamával rukou nad hlavou a kontroval, že jeho maminka věří a žádným idiotem rozhodně není! Zesměšněný ideolog si věc nenechal líbit a bylo vymalováno.

Domácím garantem víry byla u Karásků maminka. Když Sváťa oslavil čtrnáctiny, maminka mu poslala na děčínský internát Nový zákon v překladu profesora pražské evangelické fakulty Františka Žilky. Šlo o poměrně moderní a srozumitelný typ překladu, vydaný u nás prvně ve 30. letech 20. století, ale opakovaně vydaný ještě například v 70. letech. Spolužáci dostávali od rodičů dobroty, tak si chvilku připadal jako ťululum, ale pak se do Žilky doslova zažral. Dopadlo to tak, že z režimem zakázané knihy tajně četl spolužákům na pokoji ve světle baterky.

Zatímco první vyloučení ještě ustál a směl nakonec pokračovat, druhé vyloučení jej přivedlo na zahradnickou školu do Mělníka, kde se vyučovalo vinařství. Stezky Páně jsou nevyzpytatelné a Svatopluk Karásek zde potkal životního přítele, rovněž budoucího studenta bohosloví, básníka, saxofonistu, zkrátka kumštýře – Vratislava Brabence. Není divu, že je oba sblížil jeden zvláštní detail: Oba si ve školní brašně nosili s sebou místo učebnic bibli. Spolu také založili kapelu Potkani a v roce 1960 rovněž „Divadlo malých forem“, jehož úspěch zarazilo až úřední rozhodnutí. Karásek s Brabencem by neměli dobrý vliv na socialistickou mládež.

Kromě toho, že Karásek stejně jako Brabenec nosil ve školní tašce bibli, zbožňoval hudbu a divadelní kumšt, holdoval mladík také sportu: hrál basketbal, volejbal a závodně plaval. V roce 1961, po maturitě, se rozhodl pro Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Své rozhodnutí oglosoval: „Na teologické fakultě bylo málo studentů.  Říkali, že je to málo placené. Ale já jsem říkal, že na to seru. A že půjdu studovat na evangelického faráře!“  

Nebyl však přijat. Co teď? Karásek se chtěl za každou cenu vyhnout vojně, a tak podepsal na deset let smlouvu s kladenskými doly. Odsud mu v roce 1954 pomohl známý protestantský teolog Josef Lukl Hromádka, žák světoznámého a vlivného švýcarského teologa Karla Bartha. Konečně se Karáskovi otevřela cesta ke studiu vysněného bohosloví a jeho spolužákem se stává přítel ze střední, Vráťa Brabenec!

Politické probuzení…

Se společenským uvolňováním na počátku 60. let tály ledy i v evangelické církvi, která se snažila dosud na sebe hlavně příliš neupozorňovat vládnoucí režim. Část duchovních začala volat k osobnímu a vřelejšímu pojetí víry, následování Krista. Další v duchu Komenského usilovali i o nápravu „všech věcí lidských“. Zde se tedy postoje věřících začaly také protínat s politikou. Skupina studentů, kam patřil i Svatopluk Karásek, však usilovala hlavně o propojení víry s nejnovějšími trendy v uměleckém dění, politika je příliš nezajímala. Oči se Karáskovi otevřely až v roce 1969, po okupaci Československa sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy i sebeupálení studenta Jana Palacha. Tehdy Karásek pochopil, že nelze jen dělat si své umění někde v závětří, ignorovat závažné dění kolem. Dá se říci, že šlo o poměrně zásadní zlom, který už navždy určil další Karáskův život.

“Tenkrát jsme mysleli, že bolševik tu bude napořád, a tak jsme chtěli žít aspoň jako svobodní v nesvobodném státě.”

Nekonformní stránka Karáskovy osobnosti se však projevila i dříve. Když musel Karásek nastoupit po přerušení studia (byl tehdy ve třetím ročníku bohosloví) na vojnu, svět rozrušila tzv. Šestidenní válka, která vypukla v červnu 1967. Izrael byl tehdy napaden koalicí okolních nepřátelských zemí: Egypta, Sýrie a Jordánska. Do konfliktu se zapojily také vojenské jednotky Iráku, Saúdské Arábie, Súdánu, Tuniska, Maroka či Alžíru. Ačkoliv se situace zdála být pro Izrael vojensky beznadějná, jako zázrakem se Izraelcům podařilo během několika dnů nepřátele odrazit. Socialistické Československo jako součást sovětského bloku stálo tenkrát oficiálně na straně arabských států. Vojín Karásek však odevzdal v čase držení vojenské pohotovosti velícímu důstojníkovi zbraň jako své osobní gesto, že stojí na straně Izraele. Armádě připadal tento krok tak nepochopitelným, že odeslala Karáska na psychiatrické vyšetření.

Posléze Karásek působil jako duchovní. V nadějném roce 1968 s politickou oblevou došlo i k utlumení činnosti institutu tzv. církevních tajemníků. Tito tajemníci vykonávali od roku 1949 státní dohled nad církvemi, aby nedocházelo k „nežádoucím jevům“, což představovalo především prosperující život místních komunit věřících a práci s mládeží. Mezi lety 1968-1970 bylo Karáskovi umožněno „farářovat“ evangelickému sboru ve Hvozdnici. Podařilo se mu naplnit místní kostel lidmi, oživit činnost místní věřící mládeže. Jenže počátkem 70. let začala společnost opět tuhnout nejrůznějšími zákazy a omezeními v rámci nastupující tzv. normalizace. Karáska tlačili, aby se sbalil a opustil úspěšně běžící práci. Mladý muž se ovšem vzepřel. Po svém. Zakázali mu kázat? Dobrá. Jeho kázání tedy vždy přečetl někdo ze členů sboru. To trvalo téměř půl roku.

Nakonec jej synodní starší přiměl k odchodu na sever republiky, do Nového Města pod Smrkem. Situace se víceméně opakovala. Snad proto, že měl Karásek zahradnické vzdělání, i zdejší sbor jeho působením začal rozkvétat. Státní moci se to rozhodně nelíbilo, takže v roce 1971 připravila Karáska o státní souhlas, bez kterého nesměl působit jako farář. Paradoxně tak režim odstartoval Karáskovu písničkářskou kariéru. Duchovní, tíhnoucí ke kumštu se rozhodl: Nedovolili jste mi kázat, dobrá, budu tedy o věcech božích zpívat. Režim mu tak nezáměrně otevřel dveře k obrovskému poli působnosti. Od roku 1973 začal Svatopluk Karásek vystupovat na české undergroundové hudební scéně. Nechyběl ani na tzv. Festivalech druhé kultury v letech 1974, 1976 nebo 1977.

Nejkrásnější Houska…

Po odebrání státního souhlasu mladý duchovní rázem upadl i do existenčních problémů, ocitl se bez zaměstnání. Na nátlak státní bezpečnosti Karáska nezaměstnali ani jako krmiče v kravíně. Lze říci, že rodinu držela finančně nad vodou manželka Stáňa, která působila jako psycholožka v rehabilitační léčebně pražské psychiatrické kliniky na zámku v Lobči. Nakonec shodou okolností Karásek získal místo kastelána na hradě Houska. Nepřístupnost místa a fakt, že hrad, nacházející se v neutěšeném stavu, sloužil jako archiv Státní knihovny v Klementinu, uchlácholil bdělost státních orgánů, které si řekli, že tam bude Karásek odříznutý od světa a nebude mít žádný vliv na veřejnost. Rebelující farář však toto období označil za nejkrásnější roky svého života. Houska se Karáskovi i jeho rodině stala ostrovem svobody uprostřed nesvobodné země. A nejen jim. Jako písničkář navázal Karásek kontakt s dlouhovlasými máničkami z rodícího se undergroundu. Hradní víkendy se tak staly neobvyklým místem setkání nezávislých duchovních, jako byli například faráři z okruhu tzv. Nové orientace – Miloš Rejchrt, Alfréd Kocáb nebo Jan Šimsa (tedy nikoliv neznámá jména) s nejrůznějšími vlasatci a těmi, kdo se nechtěli nechat spoutat mantinely vyznačenými režimem. 

Není tedy žádným překvapením, že se Karásek seznámil s undergroundovými „Plastiky“, jak se říkalo režimem pronásledované kapele The Plastic People of the Universe. Právě ti na Housce nahráli skladby na desku Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned. Deska vyšla zároveň s knihou The Merry Ghetto v roce 1978.

Karásek disidentem…

Od roku 1975 byl Svatopluk Karásek veden státní bezpečností jako osoba nepřátelská státu. „To pořád jelo, policie to mapovala, ale vypadalo to, že moc zakročovat nebudou,“ vyjádřil se později o tehdejším přesvědčení části undergroundu. Někdy tou dobu se zásadní postava české undergroundové kultury, kunsthistorik Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, setkal s významným představitelem českého disentu, Václavem Havlem. Toto sbližování disentu s undergroundem bylo pro tehdejší vládnouůcí režim jako červený hadr pro býka. Pokusil se máničky a jejich příznivce zastrašit silou. Velkým varováním měl být nelítostný razantní zásah policie 30. března 1974 v Rudolfově u Českých Budějovic, kde byla řada účastníků koncertu surově zbita. Šlo o přímé varování Plastikům, i když ti tenkrát postižení ještě přímo nebyli. Když v roce 1975 Jirous napsal svůj slavný manifest „Zpráva o třetím českém hudebním obrození“, který byl zveřejněn i na západě, režim zaútočil. Impulsem k zásahu se stal Druhý festival druhé kultury, uspořádaný 21. února 1976 v Bojanovicích. Na této opožděné oslavě svatby Ivana Martina Jirouse a Juliany Stritzkové vystoupil vedle dalších kapel a hudebníků i Svatopluk Karásek. 17. března začalo masívní zatýkání příslušníků undergroundu. 

Svatopluk Karásek. – Ben Skála – Wikimedia Commons

Exemplárně byla odsouzena především čtveřice Ivan Martin Jirous, básník Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek a jeho přítel Vráťa Brabenec. Nejvíc to odnes Magor s osmnácti měsíci nepodmíněně. Karásek dostal jen osm. Režim mu vytýkal, že texty písní byly místy vulgární, vulgarismy obsahovala i Karáskova prezentace před publikem, což prý omlouval údajnou trémou, a vůbec, samy texty byly podle Karáskových soudců hrubé, protisocialistické, protispolečenské a exponovaly nihilismus, dekadenci a klerikalismus.

Razantní postupy státní moci ovšem vedly ke zcela nezamýšlenému důsledku. Za vlasatce se postavila řada respektovaných osobností: básník a pozdější nobelista Jaroslav Seifert, filozofové Jan Patočka a Jiří Němec, dramatik Václav Havel, spisovatel Ivan Klíma a divadelník Pavel Kohout. Ti vyzvali německého spisovatele Heinricha Bölla, aby se zastal mladých lidí souzených za to, že „si chtěli uchovat osobní i tvůrčí integritu“. Jejich dopis byl otištěn 28. srpna 1976 v německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Lze říct, že hudebníky z undergroundu prakticky zachránil. I když je čekaly krušné chvíle ve vězení, soud nakonec vynesl výrazně mírnější rozsudky, než jaké režim původně plánoval. Navíc, neplánovaně se režimu podařilo propojit dohromady dosud nezávislé sféry, „androše“, jak se příslušníkům undergroundu přezdívalo, s disidenty. Stmelená opozice pak založila proslulou Chartu 77. Ta se deklarovala jako neformální československá občanská iniciativa, kritizující politickou a státní moc za nedodržování občanských a lidských práv, k jejichž dodržování se socialistické Československo zavázalo při podpisu finálního aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Není tedy divu, že po svém propuštění se Karásek s Brabencem vypravili za Václavem Havlem, aby mu poděkovali za podporu.

Pro Svatopluka Karáska přineslo uvěznění i jeden fatální důsledek: Na milovaný hrad Houska už se nevrátil. Po propuštění se živil jako myč oken. 

Chartu 77 podepsal hned na začátku, v bytě filozofa Němce. Karáskova rodina tehdy bydlela společně s Jirousovými. Svatopluk Karásek se začal účastnit setkávání evangelických farářů, objížděl undergroundové komunity; téměř by se dalo říct, že se stal farářem undergroundu. To vše provázela šikana ze strany režimu. Výslechy, zadržení. Únavný kolotoč. Nejen pro něj, ale i pro rodinu. Když později souhlasil s nabídkou stát se jedním z mluvčích Charty 77, po rozhovoru s nemocnou manželkou Stáňou se nakonec této role vzdal. Režim však svou šikanu Karáska stále stupňoval. 

Estébáci k tomu v jeho spisu uvedli: “…s osobou Karáska byla provedena řada preventivně rozkladných opatření, jejichž cílem bylo zamezit jeho další účasti na nepřátelské činnosti, která se však nesetkala s pozitivními následky. Z těchto důvodů bylo v roce 1979 přikročeno k zařazení akce ‚Sutana‘ (krycí název pro Karáskovo sledování státní bezpečností) do projektu ‚Asanace‘, jejímž cílem bylo využít inklinace Karáska k tzv. západnímu způsobu života s tím, aby se rozhodl vystěhovat z ČSSR.” Policejní tlak se pro rodinu stal neúnosný, zejména i s ohledem na zdravotní obtíže Karáskovy manželky. V roce 1980 tedy možnost vystěhovat se na západ Svatopluk Karásek přijal.

Nejdříve se rodina ocitla v rakouském utečeneckém táboře, což nebylo nic příjemného. Nakonec však zakotvili ve Švýcarsku. Začínal znovu. Nejdříve jako zástupce faráře sboru v Bonstetten, později přešel do velkého sboru v Hönggu. Mezi lety 1981-1997 pak byl evangelickým farářem v curyšském Českém sboru Přemysla Pittera. Vedle toho pomáhal organizovat zahraniční setkání undergroundu, podílet se na akcích za podporu lidských práv, kázal na rozhlasové stanici Svobodná Evropa.

Po sametu…

Sametová revoluce vynesla do centra pozornosti i někdejší nahrávky písní Svatopluka Karáska. Emblematickou se svým způsobem stala jeho píseň Say No To the Devil z roku 1979. Řekni ďáblovi ne. Ďábel v revolučním kontextu představoval poražený komunistický režim. Nakonec se Karáskovi podařilo vrátit se do někdejšího působiště v Novém Městě pod Smrkem, kázal ale třeba i v Betlémské kapli, představující symbol někdejšího bojovníka za pravdu, kněze Jana Husa.

Svatopluk Karásek začal krátce po revoluci přejíždět mezi Švýcarskem a Československem, jeho žena měla ve Švýcarsku zavedenou lékařskou praxi. A navíc se v zemi líbilo i jeho dětem. Tento stav trval až do roku 1997. Radost z instalace farářem v pražském evangelickém kostele u Salvátora zkalilo úmrtí manželky Stáni. V Salvátoru pak Karásek působil až do začátku roku 2011.

„Vždycky říkám, že politika v podstatě patří do víry, že jsme zodpovědní za dobu, v níž žijeme. Velice mírný německý teolog Dietrich Bonhöffer se nakonec zapojil do atentátu na Hitlera a zemřel v koncentráku. Říkal, že byl konsternován, že přes šedesát procent věřících v Německu hlasovalo pro Hitlera, přesto že již platily ty hrozné protižidovské zákony.“

Stejně aktivně se zapojil do veřejného života v posametové vlasti. V červnu 2001 se stal členem Rady České televize, po zvolení kontroverzně vnímaného Jiřího Balvína generálním ředitelem televize Svatopluk Karásek na svou funkci rezignoval.

Roku 2002 byl zvolen do Poslanecké sněmovny jako nezávislý kandidát Unie svobody – Demokratická unie, která šla do voleb v alianci s KDU-ČSL. Mezi lety 2002-2004 se stal dokonce místopředsedou sněmovního výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. V roce 2004 vstoupil do Unie svobody – Demokratické unie. Poslancem byl až do voleb v roce 2006. I když byl členem pravicové strany, na jaře roku 2006 se přidal k hrstce pravicových poslanců, kteří hlasovali společně s ČSSD a KSČM pro zákon o neziskových nemocnicích. Zároveň se ale netajil svou přízní k českým monarchistům. Nechyběl na prvním Tříkrálovém pochodu za monarchii konaném v lednu 2003. Sám k tomu prohlásil, že „mít monarchii by bylo pro tento národ přínosem“. 

Ve stejném roce média také propírala jeden Karáskův kontroverzní čin: Byl pražskou policií přistižen při řízení automobilu pod vlivem alkoholu. Karásek se k věci postavil čelem. Neschovával se za poslaneckou imunitu, přijal trest v podobě ročního zákazu řízení a zaplatil požadovanou pokutu deset tisíc korun. 

Roku 2004 neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu za Unii liberálních demokratů. Ve stejném roce se stal zmocněncem vlády pro lidská práva. Prohrané volby v roce 2006 ukončily jeho poslaneckou kariéru a novou vládou premiéra Mirka Topolánka byl odvolán i ze své pozice lidskoprávního zmocněnce. Později působil ještě v lokální politice, kde měl blízko k zeleným.

Po smrti manželky se Svatopluk Karásek podruhé oženil. S manželkou Pavlou pak vychovával vlastní dceru Klárku. V roce 2005 tisk přinesl zprávu, že se rodina poslance Karáska rozrostla ještě o třináctiměsíční Markétku, kterou se manželé rozhodli adoptovat. Často se navštěvoval i s dětmi z prvního manželství, žijícími ve Švýcarsku.

Věci poslední

Svatopluk Karásek si dokázal dělat legraci i z věcí posledních. V knize rozhovorů Víno tvé výborné z roku 1998 zareagoval na tazatelovu poznámku „Sváťo, prý už máš vymyšlený epitaf na svůj náhrobek“ takto: „To si nevzpomínám. Mám od Elen Jilemnické takový keramický předmět – knedlík, vepřovou, zelí a pivo, tak jsem říkal, že si to dám předčasně jako veselý náhrobek: Tady jednou bude ležet Sváťa Karásek – a na tom ten talíř a pivo. Mám to připraveno v Chlumu… Ale epitaf? Já si vzpomenu… Aha, tohle – Sváťa Karásek (1942…) – Už domachroval“.

V srpnu 2010 postihla Svatopluka Karáska středně těžká mozková příhoda. V jejím důsledku došlo k postižení řečového centra a pravé části těla. Z někdejšího bouřliváka a božího blázna se stal tichý farář, jak jej charakterizovali přátelé. Svou životní pouť ukončil po onemocnění zápalem plic 20. prosince 2020.


Důležitá data:

Narození 18. října 1942 v Praze

1956 – 1958 studium na Střední zahradnické škole v Děčíně, 1958 (vyloučen); 1959 (opět přijat); 

1960 (znovu vyloučen)

1960 založení divadla malých forem

1961 maturita na Střední zemědělské technické škole v Mělníce, obor zahranicko-vinařský

1963 pracoval v dolech na Kladně

1964 – 68 studium na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze

1966 – 1967 vojenská služba

1968 – 1970 farář ve Hvozdnici u Prahy, 

1970 po intervenci státních orgánů přeložen jako farář do Nového Města pod Smrkem, 

1971 ztráta státního souhlasu s výkonem duchovní služby 

1972 – 1976 působil jako kastelán na hradu Houska.

1974 vystoupil na Prvním festivalu druhé kultury v Postupicích u Benešova a o dva roky později na Druhém festivalu československé druhé kultury v Bojanovicích

Březen 1976 byl za zpívání svých písní zatčen a v procesu se skupinou The Plastic People of the Universe odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody 

1977 bydlel v Praze a patřil k prvním signatářům Charty 77

1977 – 1980 živil se převážně jako myč oken

1977 vystoupil na Třetím hudebním festivalu československé druhé kultury na chalupě Václava Havla v Hrádečku u Trutnova. 

1980 odchod v rámci akce Asanace s manželkou a třemi dětmi do Rakouska

1981 – 1985 působil jako farář v obci Bonstetten u Curychu, v letech 

1985 – 1997 jako farář na curyšském předměstí Höngg. 

1989 návrat do Československa: kázal na různých místech republiky (mj. v pražské Betlémské kapli), vystupoval jako zpěvák (též se skupinou Oboroh v řadě věznic) 

1992 – 1997studenstký duchovní na Českém vysokém učení technickém s působištěm v Betlémské kapli, Praha, 

1997 – 2002 byl farářem v pražském evangelickém kostele u Salvátora

2002 zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

V listopadu 2004 byl jmenován do funkce zmocněnce vlády ČR pro lidská práva

25.5.2001 – 31.10.2001 člen Rady České televize (rezignoval)

16.7.2002 – 26.6.2003 člen výboru pro obranu a bezpečnost PS

2004 – 2006 zmocněnec vlády ČR pro lidská práva 

Ostatní:

31.10.2001 – Rada ČT deseti hlasy z patnácti zvolila Jiřího Balvína generálním ředitelem ČT. Volba se měla podle původních plánů uskutečnit až 7.11.2001, po Balvínově zvolení odstoupil člen rady Svatopluk Karásek.

18.2.2003 – Nejvyšší soud zrušil 26 let staré rozsudky nad čtveřicí rockových hudebníků kapel The Plastic People of the Universe a DG 307. Komunistická justice poslala na podzim 1976 umělce za výtržnictví do vězení v délce od osmi do 18 měsíců. Dřívější proces byl v rozporu se zákonem, nebyli vyslechnuti všichni svědci obhajoby, odůvodnil zrušení rozsudků soudce Nejvyššího soudu František Hrabec. O zrušení rozsudku požádal Nejvyšší soud ministr spravedlnosti Pavel Rychetský. Státní zástupce pro Prahu- západ bude muset znovu posoudit, zda v případu opět vznese obžalobu či nikoli. Tento postup Nejvyšší soud zvolil proto, že nemohl posoudit, zda se umělci výtržnictví skutečně dopustili. V původním procesu totiž nebyly provedeny všechny důkazy nebo byly provedeny špatně. V případu figurují Svatopluk Karásek, Ivan Jirous, Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček.

27.6.2004 – Na republikovém shromáždění Unie svobody – Demokratická unie Karásek kandidoval na předsedu strany. Ve druhém kole voleb získal 75 hlasů ze 189, vítězný Pavel Němec dostal 102 hlasů. Karásek byl poté zvolen řadovým místopředsedou.

17.11.2004 – Zveřejněno prohlášení, jehož autoři požadují řádné zpřístupnění všech archivů ministerstev vnitra a obrany i někdejší KSČ z doby nesvobody. Pod textem jsou podepsáni bývalá studentská aktivistka z roku 1989 Monika Pajerová, zmocněnec Rady vlády pro lidská práva Svatopluk Karásek a historik Pavel Žáček.

Pokud máte nápad, které osobnosti bychom na našich stránkách mohli zveřejnit životopis, napište nám na info@srdceceska.cz. 

A pokud byste měli ambici nám pomoci nějaké životopisy literárně zpracovat, budeme velmi rádi. Ozvěte se nám také na info@srdceceska.cz

Sdílejte tento článek