Miloš Forman – Přelet nad Amadeovou Vídní

Miloš Forman – Přelet nad Amadeovou Vídní

  • 2. 3. 2021

Napsal David Růžička

Foto: Petr Novák, Wikipedie

Forman. Tohle jméno má světový zvuk; podobně jako spisovatel Milan Kundera nebo prezident Václav Havel. Stal se jedním z nejznámějších filmových režisérů české národnosti narozených ještě v Československu. Pomáhal rozhýbat domácí filmovou vlnu „zlatých šedesátých“. A neztratil se ani v emigraci, naopak! Formanovy filmy byly novátorské a umějí dodnes provokovat. Zárukou kvality byl ovšem režisérův perfekcionismus a znalost řemesla. A samozřejmě cílevědomá zarputilost, s níž režisér kráčel za svým cílem: Uspět. 

„V životě jsem vždycky dělal všechno pro to, abych vyhrál. Vůle k vítězství patří k mým základním hnacím silám. A protože se na vítězství vždycky dost namakám, hned druhá věc, která mi prolítne hlavou, je tato: Tak jsem vyhrál, fajn, ale tím celá sláva skončila. A příště to bude ještě těžší.”

Miloš Forman

Okolnosti, provázející narození Miloše Formana, samy trochu připomínaly filmový scénář. Pojďme si představit, jak by mohl vypadat takový film režisérova života.

Klapka 1. Ante bellum (Před válkou) – Krajina dětství

Maminka Anna, rozená Švábová, provozovala letní penzion ve Starých Splavech u Velkého rybníka. Její muž Rudolf, povoláním středoškolský učitel, patřil k těm, kdo se snažili prosadit změnu jeho pojmenování k poctě velkého národního básníka na Máchovo jezero. Místo si zamiloval, během vojančení v České Lípě, do blízkých Doks pak přijel s armádou „na manévry“. Když pak do jezerní krajiny přivedl i svoji milovanou Annu, bylo rozhodnuto. V roce 1926 začali Formanovi stavět rodinnou vilu na břehu jezera, jednu z prvních vůbec. Teprve později přišel nápad, využít ji jako pension. I když zde pensiony vyrostly již dříve, šlo o německé podniky, ten Formanových byl první český. V období první republiky sem zajížděla československá elita, za všechny jmenujme spisovatele a malíře – bratry Karla a Josefa Čapkovy. Pokoje se pronajímaly na týden nebo na měsíc, od června do září. Nechyběla tu ani malá cukrárna. 

Když se narodil Miloš, jako nejmladší ze tří dětí, měl ještě bratry Blahoslava a Pavla, patříval mu dnešní pokoj číslo 16. Romantické prostředí u Máchova jezera ovšem skrývalo i jedno rodinné tajemství. 

Budoucí slavný režisér přišel na svět 18. února 1932 v Čáslavi. Událost připomíná i tehdejší první zápis v návštěvní knize: „První náš host v r. 1932 – náš Milošek. Mnoho štěstí!!!”  Nicméně, mezi ním a bratry byl odstup čtrnácti a dvanácti let. Když malému Milošovi vrtalo hlavou proč, dozvěděl se, až v poválečné době, že jeho skutečným biologickým otcem je významný architekt židovského původu Otto Kohn, jemuž patřila ve Starých Splavech funkcionalistická vila. K romanci došlo v roce 1931. Rudolf Forman o tom neměl ani tušení. Mimo období prázdnin bydlel se syny v Čáslavi, kde vyučoval na státním učitelském ústavu. Později tam měl na dohled i malého Miloše. „Otec tu učil učitele učit. Byli jsme pokusní králíci,“ vzpomínal na školní roky slavný režisér. 

Informaci o pravém biologickém otci Miloši Formanovi sdělila až po válce jedna vězeňkyně z koncentračního tábora, které se matka před smrtí svěřila a požádala ji, aby po válce Miloše vyhledala a sdělila mu pravdu.  „Myslím, že otec na to nikdy nepřišel. Pokud ano, nikdy mi to nedal najevo. Vždycky se ke mně choval, jako bych byl jeho krev, jeho syn. Rudolf Forman byl mým skutečným otcem.“

Otto Kohnovi se podařilo před nacistickou okupací uprchnout přes Francii do Ekvádoru. Později se přestěhoval do New Yorku, kde působil jako bytový architekt. Když se jej Miloš Forman pokoušel kontaktovat, písemně mu románek s jeho matkou potvrdil, vidět se se synem však nechtěl. Snad kvůli strachu, aby od něho Miloš něco nechtěl, spekulovali rodinní známí.

Miloš Forman později vzpomínal, že dočasné pobyty v různých domácnostech s kufrem neustále připraveným k zabalení v něm vyvinuly dvě zásadní, zdánlivě protikladné psychologické tendence, jež mu pomohly v kariéře.

Touhu „být v čemkoli jednička“, kterou podnítil především slavný triumf staršího bratra Pavla, jenž na turnaji v rodné Čáslavi ještě ve třicátých letech jako jediný z třiceti zúčastněných šachistů porazil v simultánce kubánského šachistu světového jména Josého Raúla Capablanku. 

A touhu nedělat svým dobrodincům problémy, která se mu hodí v budoucích letech při vyjednávání se stranickými funkcionáři a později v exilu s producenty, ale také s herci a celým štábem.

V Čáslavi také čekal malého Miloše první kontakt s kinem; zážitek který se mu nesmazatelně zapsal do paměti. „To mě vzali rodiče, to bylo v roce 1937, v Čáslavi, kino Pokrok (zaniklo) v neděli vodpoledne mě voblíkli do nejlepších šatečků, tatínek si vzal bílou košili, kravatu, já jsem nevěděl na co deme, zvukovej film už sice existoval několik let, ale tohle bylo představení – němá černobílá verze filmový Prodaný nevěsty. Obrovský vzrušení pro mě. Na plátně se objeví černobílej orchestr a hraje. Zřejmě předehru, ale nic neslyšíte. A lidi seděj, zbožný ticho, úplně jako v kostele, zřejmě dohrála předehra a v tom tichu se zvedne opona na tom plátně a teď vidíme tu scénu, tu náves takovou českou, že jo, a tam začne prostě tancovat a zpívat sbor: Proč bychom se netěšili… v tu ránu celý kino začalo zpívat také, ty začali dělat zvuk tomu filmu, němýmu, na mě to působilo fantasticky. Já jsem myslel, že takhle to je, to jsou filmy. Přijdeš a zpíváš!,“ vzpomínal již jako slavný filmový režisér.

Klapka 2. – Čas přízraků

O tatínka Rudolfa, který jej vychovával, však chlapec přišel ve svých osmi letech. Zásadový Rudolf, oddaný prvorepublikový Čechoslovák, odmítl možnost emigrovat s rodinou do Švédska, když vlast byla v nesnázích, a zapojil se do odboje. Byl zpravodajcem Obrany národa. Není tedy divu, že jej 4. dubna 1940 přišlo do školy zatknout gestapo. Stihl ještě poslat malého Miloše domů s dopisem. „Viděl jsem tady tatínka stát, mezi těma pánama a tatínek se na mě ještě tak usmíval, hezky, a tak jako mi říkal „prosím tě, tady tohleto vem mamince a dal mi takovou obálku a řekni jí, že já budu brzo doma, tak ať se nestrachuje“, no, já jsem popadl tašku a utíkal jsem s takovou radostí domů, že nemusím jako do školy, že jo, no a tam jí dám ten dopis a koukám, maminka brečí…“, vzpomínal roku 2009 na událost z dětství již jako úspěšný režisér a muž, bilancující svůj život ve filmovém dokumentu Co tě nezabije… Tatínka už nikdy neviděl.

S maminkou chodili nějakou dobu vyhlížet vlaky od Kolína, jestli se tatínek nevrátí. Nepřekvapí nás tedy, jaká přání adresoval Ježískovi malý Miloš před Vánoci roku 1940: „Milý Ježíšku, já bych si přál 1 šálu, 1 knížku za 30 korun, srnečka Sisi u Špačků, 1 pastelky, 1 řemínek na Reka (vodítko) a 1 penál, 1 plnící pero nebo šroubovací tužku, 1 dyftýnovej kabátek, 1 boty. A aby se tatík vrátil domů“

Jako by dítěti do života zasáhl cynický scénárista, libující si v krutých žertech, 7. srpna 1942 gestapo odvedlo desetiletému Milošovi gestapo i maminku. „Ležel jsem a slyšel jsem zvonek, hlasy, todleto, říkám si, nějaká návštěva přišla, a tak dále, jo, a najednou se tady pootevřou dveře a já se kouknu, co, já jsem měl asi 40 stupňů horečku, a já vidím jak je tam maminka a nějaký lidi, ňáký páni stojí, a ona mi takhle podá prášek – tak si vem prášek – a já říkám – no vždyť jsem ho měl před chvílí – a ona jen tak zašeptá – gestapo! – tak jsem si ho tak plaše vzal a spolknul a maminka zavřela dveře a já jsem slyšel, kroky jdou dolu a teď já jsem si říkal no a co mám dělat? Pak slyším bouchnout branku a odjezd auta. A je úplný ticho“.  Naštěstí se dítěte ujali po odjezdu gestapa sousedé a později příbuzní. O Milošovu výchovu se během války staral strýc Boleslav v Poděbradech. 

Pokud šlo o zatčení Milošovy maminky, jednalo se v podstatě o nedorozumění. Za roletou čáslavského hokynářství se objevily protiněmecké letáky a majitel obchodu uvedl při výslechu jména asi dvanácti zákaznic, které u něho inkriminovaného dne nakupovaly, mezi nimi i paní Formanovou. Jenže zasáhla opět krutá náhoda. Jeden z gestapáků, který kdysi pracoval při stavbě pensionu Formanových ve Starých Splavech, se zřejmě rozpomněl na jakousi starou neshodu s paní Formanovou a poslal ji do koncentračního tábora. Ostatní ženy byly propuštěny. “Polír – sudetskej Němec – se stal gestapákem v Kolíně. Ona byla jediná, kam dal razítko „Návrat nežádoucí“, vzpomínal při jedné z návštěv míst svého dětství režisér Forman. Jeho maminka se ocitla v Terezíně. Později německý byrokratický aparát povolil příbuzným paní Formanové jednu návštěvu. „Matku odvezli z Terezína do Prahy, na 15 minut, my jsme byli v Petschkově bance, oni tam udělali výslechový komory, my jsme tam čekali asi 3 hodiny, viděli jsme zaschlou krev na stěnách, pak přivezli matku na čtvrt hodiny, tam stála, a tam jsem maminku jako naposledy viděl, no. 

Ona byla už rok v koncentráku. To, o čem se hovořilo, byly úplně triviální věci – urodily se Vám meruňky? Řekli jste paní Procházkový? Ona vám je pomůže zavařit, ona je v tom dobrá a co dělá Pepinka, tadleta. Mě držela na klíně jako 10 letýho kluka, tak se bavili jako kdyby se setkali u hokynáře, což je ještě krutější, nakonec. Byla to podivná doba. To, čeho jsou lidi schopný, jeden druhýmu udělat…“ Formanovu maminku později převezli do nechvalně proslulého koncentračního tábora v Osvětimi. Zde zemřela na tyfus 1. března 1943.

Tatínka od zatčení Miloš Forman už nikdy neviděl. Otce z kolínského gestapa převezli nejdříve do Čáslavi, kde pracoval jako vězeň ve vagonce. Pak přes pražský Pankrác vězně odeslali do saského Budyšína, odtud do Ulmu, kde byl pro změnu nasazen v krejčovské dílně. Následovaly koncentrační tábory: Terezín, Osvětim, Buchenwald, Dora. Tam zemřel vyčerpaný a oslabený muž rovněž na tyfus ve věku padesáti čtyř let 10. května 1944. Podle svědectví spoluvězňů by velmi obětavým člověkem, který si četl v kralické bibli, snažil se udržovat duševně svěžest psaním povídek. Jednomu z vězňů rozmluvil sebevraždu a mnohým pomohl, jak bylo v jeho silách.

Nicméně, trauma ze ztráty rodičů a děsivé okolnosti molocha nacistické totality se zapsaly do zjitřené dětské mysli takovou silou, že se odrazily v celé řadě Formanových filmů. Nejvíce a nejotevřeněji asi v tom posledním, nazvaném Goyovy přízraky: „O tom je vlastně celej ten film…  to není o Goyovi! To je o tom, co jsem viděl kolem mě a čemu do dneška nerozumím“, vzpomínal na popsané události Forman.

Penzion Formanových zabrali Němci. Po válce pak nastupující komunistická totalita. „Příbuzní se do našeho penzionu Rut ve 45. zase vrátili a ve 48. nám ho zase sebrali komunisti, dostali jsme to pak až v 89., zase zdevastovaný,“ shrnul lapidárně osudy místa, kde trávil svoje dětství režisér. Dnes je možné se ubytovat i v někdejším pokojíku Miloše Formana s č. 16.

Klapka 3. – Post bellum (Po válce) – Film, velká láska

V terezínském koncentračním táboře se rovněž zrodila idea poválečné poděbradské Středočeské koleje krále Jiřího z Poděbrad, na kterou byl přijat i mladý Miloš Forman. Trojice vzdělaných vězňů (poděbradští lékaři Ladislav Filip, Vojtěch Sailer a ředitel gymnázia v Humpolci František Jahoda) přemýšlela, jak zajistit kvalitní vzdělání svým dětem v poválečném období. Kolej, sídlící na poděbradském zámku nabízela svým studentům vynikající zázemí. Nesla také podnázev Státní reálné gymnázium se základním a technickým zaměřením. Součástí byl rovněž chlapecký internát. Do školy měli být přednostně přijímáni sirotci po účastnících odboje, tedy kromě Miloše Formana to byli bratři Josef a Ctirad Mašínové, synové jednoho z proslulých „Tří králů“ československého odboje, prvorepublikového generála Josefa Mašína. Zkrátka děti z perzekvovaných rodin nebo vyslané závodními radami velkých podniků. Ostatní skládali přijímací zkoušky. Mezi Milošovy nesmírně zajímavé spolužáky, kteří se neztratili, patřili i příští disident, autor divadelních her a český prezident Václav Havel nebo Formanův budoucí spolupracovník a česko-britský režisér Ivan Passer či budoucí dlouholetý dirigent Filmového symfonického orchestru Mário Klemens. Koncept školy však zanikl brzy po nástupu komunismu, nicméně, ještě se instituce stihla pozitivně zapsat do životů svých žáků, a její kvality dokládá i fakt, že někteří z nich dosáhli světového věhlasu.

Cesta Miloše Formana k filmu na prahu 50. let, poznamenaných ideologií vládnoucího komunismu, nebyla právě přímočará. Sám o ní řekl: Člověk se musí rozhodovat, co chce dělat, když je mu 17-18. Já jsem věděl, že chci dělat něco v tzv. Šoubyznyse, ale mě to bylo, to režisér filmu, strašně vzdálený, tak jsem šel ke zkouškám na DAMU, na divadelní režii“. U příjímacího řízení dostal úkol: Zrežírovat pětiminutovou scénku s uchazeči oboru herectví na téma dané přijímací komisí. V ní byl i slavný režisér Jiří Frejka, proslulý z prvorepublikové éry Osvobozeného divadla. Frejka byl od června 1948 členem komunistické strany, nicméně, odlišný pohled na umělecké přístupy v politicky vypjaté době způsobil slavnému avantgardistovi Frejkovi řadu pracovních i psychických potíží, což jej nakonec dohnalo k sebevraždě. Možná i těžká osobní situace přispěla k tomu, že Frejka mladého Formana vyzval k poněkud neobvyklému úkolu: „Tak soudruhu Formane, narežírujte mi tady „boj za mír“. Forman stál zkoprněle asi 2-3 minuty, takže mu komise nakonec řekla jen „děkujeme“ a na DAMU ho nevzali. Podnikavý mladík si tedy urychleně zjistil, které další vysoké školy mají ještě přijímací zkoušky na podzim. Byly to báňská hutní škola v Ostravě, právnická fakulta a shodou šťastných okolností také filmová fakulta, obor dramaturgie, tedy práce se scénáři. Přihlásil se na všechny tři školy. „A kdyby mě nevzali na FAMU, tak jsem byl dneska hutní inženýr, asi,“ usmíval se Miloš Forman již jako slavný režisér po mnoha letech.

Protože si musel platit ubytování na koleji, rozhodl se přijmout práci v televizi, kde uváděl tehdejší programy. Byla to prý „velká škola o absurditě“. V televizi tehdy běželo téměř všechno „naživo“, což se týkalo také tzv. „spontánních rozhovorů“. I ty musely být pod kontrolou a běžet podle předem napsaného scénáře s dialogy, který se posílal cenzorům. Jedním z nejabsurdnějších zážitků byla pro Formana příprava scénáře živého vystoupení žonglérů. Nadřízený se pozastavil nad tím, že nemají žádnou „přímou řeč“. „Oni nic neříkaj?“ chtěl vědět. „No, oni žonglujou,“ odpověděl Forman. „To nemůžeš,“ zděsil se nadřízený, „musíš tam něco napsat, aby si nahoře něco nemysleli…“ Tak si mladík pozval milé žongléry, ať mu předvedou, jak bude představení vypadat. Všiml si, že občas řeknou: „Hopla, hopla!“ Jak si pohazují s míčky. Sedl tedy a zapsal to jako připravený dialog. Dočkal se pochvaly od nadřízeného: „No, vidíš. Pošli to!“ Scénář se vrátil jako schválený, opatřený třemi razítky a dvanácti podpisy!

Studium FAMU však přimělo Formana uvědomit si, že film je přesně tím, co miluje: „Čtyři roky koukáte na filmy, posloucháte zajímavý lidi, co tam učili, povídáte se spolužákama o filmech – já jsem zjistil, že já ten film mám strašně rád“. Zahraniční literaturu tehdy na FAMU přednášel mladý asistent Milan Kundera, který se později stejně jako jména Forman nebo Havel stane jakousi značkou intelektuální kvality českého původu. Forman později vzpomínal, že právě díky Kunderovi mimo jiné natočil právě Goyovy přízraky

„Kundera mi doporučoval knížku o španělský inkvizici, v době, kdy jsme z rádia poslouchali monstrprocesy“. O dvacet let později v Madridu zašel Forman do slavné galerie Prado, kde ho uhranula syrovost Goyových tzv. „černý obrazů“. Ačkoliv končilo osmnácté století, obrazy prakticky předznamenávaly expresionismus! Jako by byly esencí všeho šíleného, co mělo přijít i ve 20. století. Formana zaujaly natolik, že si začal číst o Goyovi a jeho době. 

Ještě za studií působil jako pomocný režisér a asistent dalšího světově proslulého českého jména, divadelníka Alfréda Radoka, který stál v roce 1958 u zrodu zřejmě prvního multimediálního divadla na světě, slavné Laterny Magicy, která zazářila téhož roku na světové výstavě EXPO 58 v belgickém Bruselu.

Klapka 4. – Cesta ke slávě aneb Formanovy první filmové klapky…

Forman se vůbec neztratil ani jako mladý filmař. S kameramanem Miroslavem Ondříčkem, dalším slavným českým jménem světového zvuku, natočil několik velmi úspěšných filmů, reflektujících českou společnost v čase politické oblevy. Začínala „zlatá šedesátá“ léta a s nimi přicházela i politická obleva, včetně kontaktů s do té doby uzavřeným západem, zejména Francií. Francouzská nová filmová vlna silně ovlivnila i podobnou vlnu v Československu. Toho samozřejmě uměl využít také Miloš Forman, který se bez problémů domluvil právě francouzsky.

Formanovým velmi úspěšným filmovým debutem se v roce 1963 stal jeden z našich prvních novovlných filmů – Černý Petr. Forman zachycuje banalitu každodenních činností i rozhovorů mezi mladíkem, který vstupuje do života dospělosti jako příručí v obchodě, a jeho nadřízeným, rodiči i kamarády. Volně řazené epizody destilují ducha své doby i místa. Vyznačují se silnou trefností i smyslem pro humornou absurditu. Práce s neherci v řadě rolí vtiskuje filmu přesvědčivost zachyceného vizuálního dokumentu. Film uspěl dokonce na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu; Forman převálcoval i některé evropské režiséry zvučných jmen!

V roce 1963 natočil slavný Konkurs, kam zakomponoval záběry z fiktivního pěveckého konkursu populárního mladého československého divadla Semafor (Sedm malých forem). Děj je poměrně jednoduchý, sleduje dvě dívky, které se zúčastní zmíněného konkursu. Forman zde rovněž pracoval i s prvkem, který jej v rámci československé filmové vlny proslavil, tedy neherci. Kontrapunktem Konkursu byla filmová povídka Kdyby ty muziky nebyly, která vypráví o dvou dechových kapelách, které se připravují na II. Kmochův Kolín, festival dechových hudeb. Forman mistrně představil kontrast mezi vynikajícími představiteli muzikantů ze staré školy a jejich vztah k dechovce a toho, jak k této hudbě tehdy přistupovala nejmladší generace. Třeskutě syrová esence reality. Navíc, princip z filmové povídky Konkurs později Forman využil i při natáčení svého prvního amerického snímku, jímž bylo Taking Off (Odcházím) v roce 1971. Při natáčení Konkursu se Miloš Forman sblížil s mladou talentovanou zpěvačkou big beatové skupiny Crystal Věrou Křesadlovou. Ta za výkon ve fiktivním konkursu získala skutečné herecké angažmá v Semaforu, kde působila mezi lety 1963 – 1989. Stala se druhou manželkou Miloše Formana, s nímž měla dva syny, známé divadelníky Petra a Matěje Formanovy.

Při bilancování života na prahu 21. století na sebe režisér prozradil i jedno tajemství, spjaté s jeho tehdejším využíváním neherců: „V 60. letech, když já jsem začínal, ono celkem, ten náš styl, používat neherce a točit v reálu a tak, ten důvod byl trošičku jinej, než nějaká nedůvěra k profesionálům. Výborný herci byli tak zaměstnaný, v Praze, dopoledne rozhlas, odpoledne zkoušku, večer představení – a my jsme točili 100 km od Prahy. Tak z těhletěch důvodů jsem se začal moc zajímat o neherce, taky oni přinesli do těch filmů určitou věrohodnost, takže to byla taková kombinace, mít svěží čerstvý tváře, ale taky mít lidi, který vám budou k dispozici čtyřiadvacet hodin na tom place“.

Legendárními se staly rovněž Formanovy novovlnné Lásky jedné plavovlásky, ve kterých zazářili mladí čeští herci – Vladimír Pucholt (po emigraci v roce 1967 vystudoval medicínu a stal se dětským lékařem v kanadském Torontu) a Hana Brejchová, sestra československé hvězdy a první manželky Miloše Formana, Jany Brejchové. Zajímavé je, že sestry spolu dlouhodobě nekomunikují. Bulvární média spekulují o údajném milostném trojúhelníku právě s Milošem Formanem, který se s půvabnou Janou Brejchovou rozvedl v roce 1962. Ke spekulacím vedl bulvár jistě také fakt, že Hana provázela režisére úspěšného filmu, jenž se dočkal nominací na Oscara a Zlatý globus (obojí za cizojazyčný film) na řadu filmových festivalů, např. do Benátek, a Forman byl až do své smrti Haniným přítelem a důvěrníkem.  

Hana Brejchová ve filmu ztvárnila mladičkou dělnici Andulu z ubytovny v malém středočeském městečku. Muži jsou zde „nedostatkovým zbožím“ nebo (většinou) ženatí. Naivní Andula, toužící po lásce, se nechá snadno omámit lichotkami. Na zábavě prožije trapný večer se třemi postaršími vojáky-záložáky, kteří hledají rozptýlení v rámci vojenského cvičení. A téměř i podlehne jednomu z nich. Nakonec se domnívá, že tím pravým mužem jejího srdce je mladíček, klavírista Milda (ztvárněný Vladimírem Pucholtem), se kterým stráví noc. Slavnou se stala zejména scéna s nahými protagonisty, kdy si Hana Brejchová zakrývá klín hlavou naznak ležícího Mildy. Srdce ji přivede až do Prahy, kde se seznámí také s Mildovými rodiči a zjistí, že všechno je jinak. Drsná mistrovsky provedená sonda do stavu mysli běžných obyvatel tehdejšího socialistického Československa.

O kvalitě filmu svědčí i to, že v roce 2010 jej britský filmový časopis Empire zařadil mezi 100 nejlepších cizojazyčných filmů. Snímek v Americe shlédla i Jacqueline Kennedyová, vdova po známém americkém prezidentovi, doprovázená bodyguardy z FBI. Prý se velmi dobře bavila.

„Formanova výhoda je, že si krize nepřipouští, svých rozhodnutí nikdy nelituje a dívá se jen dopředu: v tom je hodně americký,“ 

Jan Novák

Pomyslným vrcholem československé filmové nové vlny se ovšem stal Formanův film Hoří, má panenko z roku 1967, který se nakonec stal dalším režisérovým výrazným světovým úspěchem – o rok později byl nominován na prestižního Oscara, cenu americké Akademie filmového umění a věd, v kategorii cizojazyčných filmů. Nominace otevřela Formanovi dveře do Ameriky. 

Forman ve snímku opět pracoval s neherci a brutálně přímočaře odhaluje stav společnosti i charakterů jejích příslušníků, zvláštnosti mezilidských vztahů kdesi na socialistickém venkově, hloupost, mělkost svědomí, přízemnost a tupost, karikovanou „českou národní povahu“, to vše na pozadí příprav a průběhu venkovského hasičského bálu, který ústí v řadu gagů provázejících sérii organizačních zmatků a katastrof, vyúsťujících v požár chalupy, kterou hasiči nejsou s to uhasit. Upocená atmosféra vesnické tancovačky je podtržena dechovkovými „coververzemi“ slavných šedesátkových hitů jako jsou česká Hvězda na vrbě nebo From Me To You od Beatles. Není divu, že proti filmu protestovali zástupci československých hasičů. Nelíbil se ale ani italskému koproducentovi filmu, světově proslulému Carlu Pontimu (produkoval např. Filmy slavných italských režisérů Frederica Felliniho a Vittoria de Sicy nebo Zvětšeninu Michelangela Antonioniho), který nakonec způsobil Formanovi perné chvilky: „Když ten film skončil, Carlo Ponti vstal a druhej den jsem se dozvěděl, že pan Carlo Ponti si žádá peníze, které do toho vložil, zpátky. Bylo to 85 tisíc dolarů, které už dávno byly utraceny, hrozila mi žaloba za sabotáž hospodářství socialistické republiky, za což tenkrát bylo deset let kriminálu! “Trn z paty mladému úspěšnému československému režisérovi vytrhli Francouzi: filmový režisér François Roland Truffaut a producent Claude Berri, kteří chybějící částku doplatili. Forman na ně udělal dojem.

Československo se na konci 60. let opájelo po politicky kruté dekádě padesátých letech vůní svobody tzv. pražského jara. Světem však mohutně otřásaly studentské bouře levicově orientované mládeže. To se odrazilo i na zrušení projekce filmu Hoří má panenko v rámci hlavní soutěže prestižního filmového festivalu v Cannes roku 1968. Francouzští filmaři zamezili projekcím kvůli solidaritě s protestujícími francouzskými studenty. Miloš Forman se přidal. O dva dny později měla být premiéra filmu v Paříži.  Jenže se zase nehrálo, protože tam (jak ironické!) vyhořelo kino. Později Miloš Forman své zážitky z bouřlivého roku 1968 shrnul takto: Slavná režisérská jména – Truffaut, Louis Malle, Chabrol, Goddard, Carriere – vyvěšovala rudé fangle, který my jsme chtěli u nás sundat!“

Klapka 5. – Spojené státy. Nesnadné začátky režiséra, který zaujal svět

Miloš Forman odešel do Spojených států Amerických v roce 1968 legálně jako úspěšný režisér filmů s nominacemi na Oscara. „Já jsem měl smlouvu s Paramountem, takže to vypadalo jako normálka, že já tam odjedu natočit film a vrátím se, vždyť já za chvilku přijedu,“ vzpomínal na bouřlivý leč slibný rok Forman. Zavolal svého přítele, francouzského režiséra Jean Clauda Carrièra, aby za ním přiletěl do USA, že tu spolu napíší scénář. Tématem měli být američtí hippies. Jenže se ukázalo, že poklidní a mírumilovní hippíci jsou vlastně velice nudní. Daleko větší dramata prožívali jejich rodiče, kteří je hledají.

Formanovi pomáhá otevírat dveře charisma, s nímž snadno navazuje přátelství i s těmi nejvlivnějšími lidmi v branži. Češi navíc byli v té době ve Státech skutečně v kurzu.

Formanovi se zdálo, že všechno okolo je zajímavější než hippies. Svět se bouřil proti tradicím svých rodičů. Amerikou začaly otřásat protesty studentů i Afroameričanů. Aby měli klid na psaní, rozhodli se Forman s Carrièrem přesunout do Francie. Jenže studentské bouře plály i zde. Domluvili se, že tedy odjedou do Prahy, kde probíhá poklidné a slibné pražské jaro. Jenže pocítili „klid před bouří“. Ve vzduchu visela hrozba sovětské okupace země. Ještě před 21. srpnem 1968 se tedy stihli vrátit do Paříže. Rusové s vojsky Varšavské smlouvy vtrhli do Československa a slibnou politickou oblevu začal dusit tuhý režim nastupující normalizace. Režisérova rodina zůstala v Praze. Francouzští přátelé sice Věru Křesadlovou nakonec přivezli z okupované země za Formanem, jenže následující rozpad vztahu filmař popsal takto: „Věra Křesadlová, herečka a zpěvačka Semaforu, neuměla jazyk, takže by musela být ženou v domácnosti, což by ji nebavilo, tak se (se syny Petrem a Matějem) vrátili“.

V roce 1971 natočil Miloš Forman svůj první americký film: Taking Off (Odcházím). Palčivým tématem filmu se stala svoboda. Forman se rozhodl držet svého životního motta: „Vyprávěj příběh tak, abys mu mohl sám věřit, a ona v něm pravda o životě bude“. Jde o určitý pohled na generaci amerických rodičů a jejich dětí na počátku 70. let. Larry a Lynn Tynovi jsou typickou americkou rodinou. Starosti jim dělá dcera Jeannie, která bere drogy, stýká se s lidmi, kteří se jejím rodičům nezamlouvají, a nakonec odejde z domova. Rodiče pak s dalšími rodinami, kterým utekly děti, zkoušejí pochopit, proč se to stalo. Legendární je zejména scéna společného setkání rodičů s „odborníkem“, který jim vysvětluje, jak ubalit, vykouřit a sdílet – joint! 

Scénář, který s Jeanem Claudem Carrièrem vytvořili se ovšem nelíbil Robertu Evansovi, řediteli společnosti Paramount, která Formana do Ameriky pozvala. Verdikt Paramountu zněl, že tohle točit nebudou. Nakonec jim pomohla Helen Scott, asistentka francouzského režiséra Francoise Truffauta, která měla kontakty ve společnosti Universal. Zde se opájeli úspěchem nonkomformního filmu Easy Rider, který byl neobvyklý a s minimálními náklady vydělal firmě miliony. Souhlasili, že Forman může film natočit a pokud se dostane s náklady pod milion dolarů, stačí jim vidět až hotové dílo. Měl tedy naprostou tvůrčí svobodu. Film získal ocenění kritiků (např. cenu Grand Prix na festivalu v Cannes), finančně byl však propadákem. Miloš Forman jej zhodnotil: „Film dělanej Evropanama, který si myslí, že diváci jsou stejný na celém světě. Taking Off nekončí, najednou přestane, a to byl průser, to jde v Evropě, ne v Americe. Finančně to byl úplnej průser“.

Protože se nechtěl vrátit do Československa s prohrou, zažádal si o prodloužení pracovního víza. Socialistický stát byl ochoten souhlasit s jeho vydáním. Forman se měl dostavit do Prahy pro příslušné razítko. Jenže neměl peníze ani na cestu. Při vyjednávání mu z ničeho nic dorazil z Prahy dopis, že je s ním rozvázán pracovní poměr. Nebylo co řešit. Zůstal v Americe.

Klapka 6. – Štěstí přeje odvážným

Protože neměl peníze, když Taking off nic nevydělalo, chodil obědvat třeba do vybraných obchodů, kde se nabízely různé ochutnávky zdarma, například sýrů. Ochutnal tedy dvacet sýrů a byl po obědě. Bydlel v legendráním Hotelu Chelsea, jehož majitel poskytoval azyl malířům, spisovatelům a umělcům, kteří neměli na činži. Miloš Forman tam bydlel rok na dluh. Když se finančně opět zmohl, vše řádně uhradil. Dnes je někdejší hotel Chelsea historickým památníkem; ve druhé polovině 20. století neexistuje v americkém uměleckém světě snad nikdo, kdo by se tu alespoň nakrátko neobjevil. Od básníka Thomase Dylana, který se tu upil, písničkáre a nobelisty (2016) Boba Dylana, hudebníka Leonarda Cohena přes spisovatele Thomase Wolfa, Arthura Millera po herečku Jane Fondovou nebo malíře Jamese Pollocka. Ti všichni tady dnes mají své pamětní desky. Ještě v 60. letech si ovšem hotel Chelsea nesl pečeť „doupěte bohémy, inspirovaného socialismem“. „Výtah zastaví, v 6. patře vběhne nahá holka do kabiny a než jsem se stačil na něco zeptat, o patro níž vystoupila,“ popisoval Miloš Forman své zážitky z pobytu. Na druhé straně to byla šťastná doba. Objevoval život v USA, klubové čtvrti, malíře, a tak podobně. Pracoval na scénáři k filmu Bollet Proof, ale nikdy jej nedodělal. V roce 1973 pracoval spolu s dalšími režiséry na povídkovém filmu Viděno osmi. Každý z nich zpracoval svůj pohled na téma olympijských her v Mnichově roku 1972. Každá „vize“ má svůj vlastní režisérský styl a dohromady netvoří jeden celek, ani neukazují olympiádu jako svátek sportu.

Uvědomil si také, že jako nově příchozí, který není ještě sžitý s americkou kulturou, nemůže psát přesvědčivě vlastní scénáře. Začal se tedy spoléhat na adaptace knih a skutečných životních příběhů. Zajímalo ho téma, které se do něho palčivě obtisklo již v dětství a později i za socialismu: Konflikt jedince se zdánlivě všemocnou institucí.

Přímo ideální předlohou se mu stala kniha Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem. Film byl prezentován jako elektrizující adaptace bestselleru a získal v roce 1975 všech pět hlavních Oscarů. Pro Formana to znamenalo průlom a fenomenální úspěch! „Oscar má velký význam,“ zhodnotil situaci ve svých vzpomínkách, „Najednou voláte a oni Vám odpovídají na telefony. Najednou Vám otevřou dveře, který před tím před váma nevotevřeli… Najednou jde vaše hodnota nahoru a příští honorář je zase o něco vyšší, což je strašně důležitý, protože nakonec ty peníze vám dávají svobodu, dělat jenom to, na co máte chuť a troufáte si dělat“.

Cesta k úspěchu však nebyla tak žurnálově přímočará. Příběh začal již v roce 1966 v Praze. Tehdy na jednom z večírků Formana oslovil slavný americký herec a producent Kirk Douglas, který čtyři roky předtím zakoupil práva na zfilmování Keseyho knihy, jestli by to neměl chuť zfilmovat a slíbil mu poslat knihu. Forman nadšeně přikývl, jenže když kniha nepřicházela, na věc zapomněl. Dorazila až o 10 let později do zmíněného hotelu Chelsea a poslal ji producentův syn, rovněž slavný americký herec a producent, Michael Douglas. Miloš Forman zjistil, že knihu mu do Prahy posílal dle slibu již Michaelův otec. Poštu ale zabavili cenzoři a nenamáhali se to sdělit ani odesilateli nebo adresátovi. Formana kniha doslova nadchla: „To bylo vo nás. Pro mě komunistická strana Československa byla moje Velká sestra, která říkala, co můžeš, co nesmíš, co máš, kde budeš, co jíš, všecko todleto za tebe… to byla moje Big Nurse. Dominantní ženská, která to vše manipuluje a ještě věří, že dělá dobro“.

Příběh podvodníčka Randle P. McMurphyho se stal životní rolí i pro hereckou hvězdu Jacka Nicholsona. Jeho pojetí svobodomyslného muže, který otřásá státní psychiatrickou nemocnicí svým nakažlivým odporem, bylo zcela geniální. Jeho protihráčkou se stává uhlazená, chladně monstrózní sestra Ratchedová. 

Slavnou se stala scéna v koupelně, kdy se McMurphy snaží vyrvat z trubek těžké umyvadlo určené pro několik pacientů. Filmový dialog této pasáže, zejména jeho závěrečná věta, téměř zlidověl:

Pacient: Vzdáváš to?

Mc Murphy: „Ne, to je jen zahřívačka. Zahřívačka, teď to přijde, jdeme na to…“ Neúspěšně zápasí s umyvadlem, které je příliš těžké. Nakonec odchází, otočí se ve dveřích a pronese k pacientům, kteří ho napjatě sledovali s neskrývanou nadějí: „No, ale alespoň jsem to zkusil, ne? Do prdele, zkusil jsem to!“  

Nevzdávat se snu. Formule tolik důležitá pro celou Ameriku. A Forman vše, jako se mu to dařilo u československých filmů, plně vystihl.

O Přeletu prý Forman sám říkal, že to je vlastně český film. Prostředí psychiatrické léčebny velmi připomínalo poměry normalizačního Československa 70. let 20. století. Jako uhranutý byl zejména závěrečnou scénou, kdy indiánský náčelník Bromden vyrve z dlaždic v umývárně kamenný blok s umyvadlem a trubkami, inspirován McMurphym, prorazí tím okno léčebny a uteče. „To byl sen nás všech kluků. Ne utéct, ale jenom se podívat, jak to na druhé straně železné opony vypadá,“ říkával Forman. Velkým zadostiučiněním pro Formana nakonec byla i skutečnost, že komunistický režim pustil do Ameriky jeho dva syny, Petra a Matěje, kteří se tak s otcem mohli zúčastnit slavnostního vyhlášení Oscarů.

Klapka 7. – Nejlepší léta: Velký režisér světového jména

Čtyři roky po úspěchu Přeletu nad kukaččím hnízdem se Miloš Forman dává do výpravného muzikálu s moderní hudbou a fascinujícími choreografickými čísly. Film byl natočen podle stejnojmenného broadwayského muzikálu z roku 1968: Vlasy. Neobešlo se to ovšem samozřejmě bez přesahů a provokací. Film odsuzoval měšťáckou morálku a tragický válečný konflikt ve Vietnamu, bolavou ránu celé Ameriky. Formanovi se podařilo bořit tradiční hranice žánru. Film se stal rebelií proti zkostnatělému konzervatismu a romantickou oslavou hippies. Zobrazoval také generační konflikt a naivní touhu mládí po lásce, svobodě a rovnosti. Stejně jako při Taking Off směl i tentokrát s Formanem točit jeho přítel, vynikající československý kameraman Miroslav Ondříček, který využil příležitosti, že byl komunistickým režimem „vypuštěn za železnou oponu“, a rozhodně přispěl lvím podílem k úspěchu filmu. Muzikál tak patří k nejvýznamnějším snímkům druhé poloviny 20. století. Příznačné je, že navzdory protiválečnému tématu, které by mohlo evokovat jistou přijatelnost pro komunistický režim, byl tento snímek nebezpečně oslavující svobodu v Československu promítán teprve v květnu roku 1989, tedy jen pár měsíců před pádem totality.

Ragtime, natočený v roce 1981 podle románu spisovatele E. L. Doctorowa, představuje neskutečně kvalitní filmové řemeslo, i když své nominace na Oscary nakonec neproměnil.  A na úspěchu filmu se opět podílel fenomenální kameraman Miroslav Ondříček. Nejsilnější linku, která svým způsobem předběhla dobu, přestavuje úspěšný černošský pianista, který není ochoten se dál krčit před ústrky ze strany bělochů a rozhodne se vzít zákon i spravedlnost do svých rukou. Také v tomto filmu si Miloš Forman vyřizoval vnitřní účty s totalitními režimy. Ragtime – černoch, zastaví ho, hovno na sedadle, policajt mu říká, ať to uklidí a jede, ale černoch se vzbouří, v něm se vzbouří hrdost – člověk byl pořád ponižovanej, zeptali se, za komunismu, člověk věděl, co má říct, ale neřekl to, aby neuškodil rodině, tak nakonec řekl, co chtěli, a to je něco tak ponižujícího…  furt ti dycky někdo něco nakadil někam a tys to musel vlastníma rukama uklidit. Jo, to chci dělat, to je film vo něčem, co znám.“ vysvětlil později Forman své rozhodnutí zfilmovat Doctorowův román.

Historický výpravný filmový epos Amadeus, z roku 1984 pojednávající o životě a smrti slavného hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta na základě vynikající předlohy anglického dramatika Petera Shaffera, byl velkým Formanovým úspěchem hned v několika ohledech. Po letech mohl řadu interiérů i exteriérů natáčet přímo v Praze. Filmovou „Vídní“ Mozartových časů se stala dokonce část areálu pražských Hradčan nebo uličky Malé strany. Interiéry z psychiatrické léčebny, kde je internován Mozartův protihráč Salieri, si zahrála budova pražské Invalidovny. Mozartův pohřeb se pak točil na známém pražském „hřbitově bláznů“ v sousedství bohnické psychiatrické léčebny. Asi nejsilněji na členy štábu působilo natáčení částí opery Don Giovanni v pražském Stavovském divadle, kde zazněla přímo pod Mozartovou taktovkou světová premiéra této opery 29. října 1787. Když se dramatik Shaffer, který se přijel na natáčení filmu do Prahy podívat, dozvěděl, že stál přímo na místě, odkud operu kdysi Mozart dirigoval, pod návalem emocí se vytratil na chodbu divadla, kde se rozplakal. Nutno podotknout, že původní drama i film pracují s autorskou licencí, smrtící konflikt obou hudebních skladatelů se ve skutečnosti nejspíš a už vůbec ne tímto způsobem nikdy neodehrál, nicméně, důležité je poselství, které dílo přináší: Téma závisti a nenávisti všech s malým nadáním, kteří jsou ochotni dokonce zabít nositele jednoznačného a velkého talentu, který jim byl odepřen. 

Praha jako kulisa Amadea byla ovšem vybrána nejen kvůli Formanovu českému původu, naopak, jeho emigrace se mohla při vyjednávání povolení ukázat jako problém. Tehdejší ředitel Stavovského divadla odmítal vpustit „zrádce“ Formana do budovy téměř rok, než to dostal nařízeno shora. Nicméně, z trojice měst, která připadala v úvahu, vedle Vídně a Budapešti, Praha slibovala velmi autentické prostředí bez zvláštnějších úprav a výrazně nižší náklady pro filmový štáb. Ve filmu si zahráli i někteří čeští herci.

Od roku 1977, kdy se stal americkým občanem, žádá Forman opakovaně a bezúspěšně o vízum do Československa, když ale zavolá tehdejšímu řediteli Československého filmu Jiřímu Puršovi, že se tu naskýtá možnost k velkému devizovému kšeftu (natáčení Amadea), dostává povolení k návštěvě země skoro obratem.

Purš se tváří jako starý kamarád a oběť křídla stranických filmařských jestřábů Jiřího Sequense nebo Antonína Kachlíka. Chce pouze ruku na to, že tu Forman nebude vyhledávat disidenty. Ten si nechá na oplátku slíbit, že když za ním někdo přijde o vlastní vůli, nijak to neohrozí ani jeho, ani jeho film. Opět se tak projevuje Formanův pragmatismus. „Miloš nikdy nešel do střetu s politickou mocí, to nebylo v jeho povaze. Neexistovalo, že by ohrozil svůj film třeba tím, že by se sešel se svým kamarádem Václavem Havlem,“ vzpomíná Jan Němec. „Nakonec to ale vyřešil skvěle a svým způsobem celé natáčení dopadlo jako jeho vítězství nad režimem.“

Amadeus nakonec získal osm Oscarů a stal se divácky nejúspěšnějším filmem Miloše Formana.

Ve stínu Amadea pak zůstal následující Formanův počin, adaptace světově proslulého francouzského románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti, sepsaného roku 1782, natočená pod názvem Valmont v roce 1989. Jde o popis proplétajících se příběhů vikomta Valmonta a markýzy de Merteul, dvou libertinských intrikánů v časech před Velkou francouzskou revolucí. Film nabízí přímo opulentní výpravu v barokních kulisách, kterou umocňují skvostné a atraktivní plenéry. Kostýmy k filmu navrhoval vynikající český výtvarník Theodor Pištěk a byl za jejich provedení dokonce nominován na Oscara. Na rozdíl od La Closovy předlohy musel scénář změnit Valmonta na sympaťáka, aby byl se svými intrikami přijatelný současnému divákovi. Formanův Valmont je spíše hrdinou stavícím se proti společenským konvencím svojí otevřenou morálkou, což ho nakonec zničí, než cynickým svůdcem. Úspěch filmu poněkud oslabil fakt, že jeho uvedení do kin jen o pár měsíců předběhla jiná americko-britská adaptace La Closova románu, nazvaná přímo Nebezpečné známosti, s populárním Johnem Malkovichem v hlavní roli. Tento konkurenční počin sklidil také hned tři Oscary, zatímco Formanův snímek oceněn nebyl.  

Klapka 8. – Po sametu

Sametová revoluce a pád komunistického režimu znamenal velký zlom i pro Miloše Formana. Rázem přestal být slavným mužem, o kterém se ale v jeho domovině příliš nemluví a jehož filmy ze slavné československé nové vlny se příliš nepromítají, aby nebyla připomínána jeho emigrace do svobodného světa. Kromě toho byl rodině navrácen i penzion Rut ve Starých splavech, který nechali za první republiky postavit režisérovi rodiče.

Miloš Forman mohl být konečně prezentován jako významná světová celebrita také v rodné zemi. Hned v únoru 1990 se rovněž sešel se svým někdejším spolužákem z Poděbrad, Václavem Havlem, který se z ústřední postavy českého disentu stal novým prezidentem Československa směřujícího k demokracii. Havel byl totiž pozván do amerického Kongresu, kde přednesl legendární projev, za který byl americkými senátory odměněn dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. 

Svobodomyslný Havel zatoužil navštívit Washington Square, kde se scházela americká mládež a bohémové. Jenže, jak vzpomíná Forman na svém osobním webu, tuto návštěvu nedoporučila americká ochranka, která měla za úkol Havla doprovázet a střežit. Bodyguardi vycházeli ze skutečnosti, že na náměstí se prodává marihuana, a kde jsou drogy, tam budou i zbraně a co kdyby se – nedejbože – Havel dostal do nějaké přestřelky? „Do jaké přestřelky? Zrovna jdu od Bushe a ani slovem se mi nezmínil, že by s vámi někdo válčil. Kdy to začalo?“ nezdržel se Havel žertovného dotazu směrem k Miloši Formanovi, který tam byl také. Šéf bodyguardů vypadal zmateně. Oba Češi se ale rozhodli ještě chvilku jej grilovat. „Tak to nevím, já dneska zprávy neviděl,“ přistoupil na Havlovu hru Forman. „Nemohlo by Československo Americe nějak přispěchat na pomoc?” zamyslel se pobaveně československý prezident. K úlevě ochranky však nakonec pronesl, že se Československo nebude vměšovat do americké zahraniční politiky, což hodlá demonstrovat tím, že se tedy projede pouze kolem bloku. 

Forman se nyní mohl do vlasti vracet bez vyjednávání s vládnoucím režimem kdykoliv se mu zachtělo. Rovněž mohl konečně navázat přirozený rodinný kontakt se svými syny Petrem a Matějem, které měl s někdejší ženou Věrou Křesadlovou a od nichž byl kvůli geopolitickému rozdělení světa tzv. „železnou oponou“ prakticky odloučen na několik desetiletí.

V roce 2009 se syny, úspěšnými a etablovaným českými divadelníky, dokonce spolupracovat při režii jazzové opery buffa ze „zlatých šedesátých“, kterou původně napsala někdejší populární dvojice československého „šoubyznysu“ Jiří Suchý a Jiří Šlitr, zakladatelů divadla Semafor, ve kterém působila i Formanova druhá manželka. Opera se jmenovala se Dobře placená procházka. Miloš Forman se již v roce 1965 podílel na televizním přepisu tohoto představení, tehdy spolupracoval s ikonou československé režie, Jánem Roháčem. Když tedy koncem první dekády jednadvacátého století přišla nabídka přímo z Národního, věděl, že se nepotřebuje rozmýšlet. Pan ředitel Národního divadla mě požádal, jestli bych nerežíroval tu Dobře placenou procházku. Já jsem to nikdy nedělal, říkám mu, musím to dělat s někým, kdo už operu umí, tady s Petrem a Matějem,“ vzpomínal na spolupráci Miloš Forman. Umožnilo mu to strávit se syny asi pět intenzívních měsíců naplněných přípravou opery, která byla premiérována v Praze.

Klapka 9. – Svoboda není samotřejmost!

Velké kontroverze vzbudil Formanův film z roku 1996 nazvaný Lid versus Larry Flint, přibližující životní osudy amerického pornomagnáta, zakladatele časopisu Hustler. Dílo se soustředí na Flintovo obhajobu svobodného slova, kterou zaručuje první dodatek Ústavy Spojených států. Soud nakonec precedentní případ jednomyslně rozhodl ve Flyntův prospěch. Vydavatel pornografie se tak stal paradoxně jedním z největších bojovníků za nedělitelnost práva na svobodu slova v USA. Miloš Forman se ze začátku nechtěl tématem spjatým s pornomagnátem vůbec ani zabývat. Larry Flint, neznal jsem autory, nechtěl jsem číst ani scénář,“ svěřil se ve svých vzpomínkách. Přesvědčili ho, že by měl scénář přečíst alespoň z úcty k Oliveru Stonovi, proslulému americkému režisérovi a scénáristovi, kterému patřila Ixtlan production, chystající realizaci snímku. Začal tedy scénář číst a už jej neodložil. „Film byl napadnutej, že glorifikuje pornografii, což není pravda,“ hájil se Forman a vysvětlil: „Svoboda tisku je nedělitelná, nacisti i komunisti chtěli vždycky kontrolovat tisk, zrušit svobodu, kontrolovat, co jde“. Opět tedy vyrovnávání se s tématem, které poznamenalo jeho dětství i mládí. „Šlo mu tak moc o svobodu tisku nebo to byl takovej trik, aby toho porna mohl víc prodat? Já nevím, a je mi to jedno“, vyjádřil se k Flintovi Forman. Poselství filmu umístil zkrátka jinam, jednoznačně ve prospěch svobody, jakkoliv se může její docílení zdát sebevíc paradoxní.

Mimochodem, ve filmu si zahrál i skutečný pornomagnát Flynt, ztvárnil jednoho ze soudců své klíčové kauzy. Ačkoliv snímek velmi kladně hodnotila umělecká kritika, rozlítil feministické hnutí. Významná feministka Gloria Steinemová konstatovala v deníku The New York Times, že režisér Miloš Forman a producent Oliver Stone filmem „ponižují ženy“. Důsledkem rozpoutané štvavé kampaně byl zřejmě i finální finanční neúspěch filmu a fakt, že snímek nezískal ani jednoho Oscara. 

Kromě feministek se ale ozvala také církev. Ve Francii, v Polsku, na Slovensku a vlastně i u nás vadil původní plakát, který znázorňoval představitele hlavní role Woodyho Harrelsona přepásaného pouze bederní rouškou z americké vlajky a připodobněného tak k Ježíši ukřižovanému na ženském klíně. Francie, Belgie a Polsko nakonec tyto plakáty zakázali. Americká vlajka zakrývající hercův klín zase vadila cenzorům Americké filmové asociace. Nakonec byla vizuální podoba propagačních materiálů snímku zmírněna do všeobecně přijatelnější podoby. Musela stačit hercova tvář s americkou vlajkou zakrývající jeho ústa. Zdá se, že Miloš Forman opět zdařile ťal do živého a obnažil možné kořeny procesů obracejících se proti svobodě a přežívajících pod povrchem každé lidské společnosti.

Klapka 10. – Na vrcholu slávy

Miloš Forman se prosadil jako jeden z nejvýznamnějších světových režisérů. Práci si mohl vybírat a nemusel z existenčních důvodů přijímat kompromisy. Jeden ústupek však přece jen udělal. Týkal se snímku Muž na Měsíci z roku 1999. Jak měl projekt podle režiséra vypadat? „Na začátku filmu se dozvíme, a nikdo jinej to neví, jenom on a ten doktor jeho, že Andy Kaufman vlastně umírá, proto on v tý svý naivitě vymyslí si tu postavu toho Tony Cliftona, kterej žere maso, kouří, chlastá a Andyho vlastně přežije. My a diváci víme, že touto postavou bojuje o život!“ přiblížil původní záměr Miloš Forman. Tahle koncepce se ale nelíbila producentům, kteří dokonce zvažovali nahradit Formana hercem a režisérem Danny DeVitem, proti čemuž se ale postavil představitel hlavní role, slavný komik Jim Carrey. „Oni si mě zavolali a řekli mi, že jestli to chci dělat, tak Danny DeVito zná toho Kaufmana tak dobře a že tahle koncepce je úplně úchylná, že Andy Kaufman nevěděl, že umře a takovýhle věci“. Miloš Forman rezolutně namítal, že je mu to jedno, protože nejde o přísně životopisný film, ale podobně jako u Amadea o uměleckou fikci. Nepomohlo to a Formanovi nezbývalo než zamýšlený rozměr filmu – „boje proti smrti vytvořením postavy arogantního buldoka, „kterej ten život bere a žere všema deseti“ – oklestit. „Lituju toho, protože já si myslím, že to mohl bejt lepší film, silnější“, svěřil se později Forman.

Během hektického natáčení se chystala rodit třetí režisérova manželka, Martina Formanová, „Nesmíš, nesmíš rodit ve všední den,“ říkal producent filmu Michael Hausman Formanově ženě: „Buďto v sobotu, nebo v neděli! My ho tam neudržíme a já ztratím den natáčení!“ dali jí žertem na výběr. „Úkol“ splnila. V sobotu zavolali Formanovi z porodnice a ten pospíchal k ženě. „Stál tam tak jako ve snách, vypadal, jako že někam půjde, pak se zase vrátil, a bylo to hrozně krásný,“ vzpomínala Martina Formanová roku 2008 ve filmovém dokumentu Co tě nezabije… Připomeneme-li si, že Andyho Kaufmana ztvárnil ve flimu Jim Carrey, zdá se, že ani jména dvojčat, která režisérovi porodila manželka Martina, Jamese a Andrew – resp. Jims a Andyho – nejsou zcela náhodná.

Svoji ženu Martinu poznal Forman koncem 90. let. Byla mnohem mladší než on a studovala pražskou FAMU. Na Formana se odvážně obrátila s prosbou, zda by jí nepomohl při psaní magisterské práce srovnávající český a americký film. Forman čekal obrýlenou slečnu ve vytahaném svetru, vůbec netušil, že přijde osmadvacetiletá přemýšlivá elegantní plavovláska, která se mimo jiné živila modellingem a byla také bývalou přítelkyní československého „zlatého slavíka“ Karla Gotta. Rok po narození dvojčat se Martina Zbořilová a Miloš Forman vzali.

Klapka 11. – Goyovy přízraky

Film Goyovy přízraky z roku 2006 byl posledním snímkem, který Miloš Forman natočil. Podle scénáře se píše rok 1792 a dvorní malíř Francisco de Goya je vyšetřován inkvizicí kvůli nařčení ze zobrazování smyslnosti a zla v některých svých obrazech. Malíř nakonec vyvázne, dokáže proplout mezi mlýnskými kameny doby. Soudní žernovy inkvizice ale semelou mladičkou krásnou a nevinnou Inéz (ztvárnila ji Natalia Portmanová). Filmem prochází rovněž zajímavá role, zprvu postava Lorenza, mnicha a inkvizitora, posléze prokurátora dosazeného Napoleonovými vojsky, která vtrhla do Španělska. Film oficiální web Miloše Formana charakterizuje jako „výpravné podobenství o mocenské zvůli a slepém fanatismu, který požírá nejen oběti, ale i vlastní katy“.  Není divu, že snímek na pozadí skutečných Goyových obrazů prezentuje především režisérovu zkušenost s nacistickou a později komunistickou diktaturou. Nápad natočit snímek založený na příběhu vynikajícího španělského malíře Francisca de Goyi a španělské inkvizici dostal Miloš Forman asi padesát let předtím, ještě jako student pražské FAMU v komunistickém Československu.

„Já nevím, kdo je hrdinou filmu. Intelektuálním hrdinou je Lorenzo. Filozoficky – Goya – pragmatismus, nenechám se rušit, nebudu provokovat. Emocionální – Innes, semletá nevinná. Ono se nic nezměnilo. Lidi si dokážou dělat navzájem neuvěřitelně krutý věci a s nikým to nehne, vždyť se to opakuje furt a furt a furt,“ nechal Miloš Forman nahlédnout do světa svých úvah. Historie se opakuje a člověk zůstává ve své podstatě stále týž. Film byl přijat jako sice kvalitně natočený, nebylo však možné zároveň přeslechnout hlasy, že světově uznávaný režisér natočil rozhodně lepší díla. 

Klapka 12. – Konec dobrý, všechno dobré!

Já jsem rád, že jsem nikdy nemusel dělat nic jenom proto, abych se uživil, něco, co bych neměl rád,“ vyznal se Miloš Forman při bilancování svého tvůrčího života. Na své konto si ještě za československého působení mohl připsat 4 filmy. Dva z nich již tehdy zaujaly svět! V USA se začal zabývat celkem 15 filmy, natočil jich ale nakonec jen 9. Tvorbou se však zapsal nesmazatelně do dějin světové kinematografie, jak dokládají četná ocenění. Jméno Forman se stalo tou nejlepší značkou.

Bylo-li jeho motivací zůstat v USA, aby uspěl a prokázal, co umí, naplnil tento záměr vrchovatě! Nejen, že se vrátil do Čech „se štítem“, ale uchoval si zde za své postoje i značný morální kredit. Ještě za totality umožnil těm nejlepším z branže, kteří zůstali za železnou oponou, aby s ním mohli pracovat na světové úrovni. Ať již jde o kameramana Ondříčka nebo výtvarníka Theodora Pištěka. Ve slavném Amadeovi si zahrála i celá řada českých herců.

V mládí se musel vyrovnat se dvěma totalitami, které ho i přímo zasáhly: nacismem a komunismem. Přesto to ve své branži to dotáhl skutečně velmi daleko. Po jeho odchodu do USA se o něm v totalitním Československu prakticky nemluvilo, nebylo to žádoucí. Dokud nepřišel úspěch s Amadeem a režim teprve těsně před svým zhroucením pustil do kin s téměř desetiletým zpožděním provokativní Vlasy. Lidé, kteří v zemi zůstali a odmítali totalitu, vnímali Miloše Formana jako určitý důkaz, že cesta ven z politického i uměleckého marasmu existovala. Rozhodl se přece odvážně v roce 1968 zůstat v USA, zemi, kterou tehdy většina československé opozice vnímala jako synonymum svobody. A uspěl tam. Dosáhl světových ocenění jako žádný jiný český režisér předtím. Pokud se říká, že na konci člověku proběhne před očima celý jeho život, Miloš Forman by si mohl uznale hvízdnout: Byl to dobrej biják!


Filmografie

Režie

•   1955 – Nechte to na mně

•   1957 – Štěňata

•   1963 – Konkurs

•   1963 – Černý Petr

•   1965 – Lásky jedné plavovlásky

•   1967 – Hoří, má panenko

•   1971 – Odcházím

•   1975 – Přelet nad kukaččím hnízdem (adaptace knihy Vyhoďme ho z kola ven, Kena Keseyho)

•   1979 – Vlasy (muzikál)

•   1981 – Ragtime (adaptace knihy Ragtime, Edgar Lawrence Doctorow)

•   1984 – Amadeus (filmová adaptace stejnojmenné divadelní hry Petera Shaffera)

•   1989 – Valmont (adaptace knihy Nebezpečné známosti, Choderlos de Laclos)

•   1996 – Lid versus Larry Flynt (inspirováno životem Larryho Flynta, magazín Hustler)

•   1999 – Muž na Měsíci (inspirováno životem komika Andyho Kaufmana)

•   2006 – Goyovy přízraky

•   2009 – Dobře placená procházka (záznam představení v Národním divadle)

Herec

•   1954 – Stříbrný vítr

•   1957 – Dědeček automobil

•   1986 – Heartburn

•   1989 – New Year’s Day

•   2000 – Rabín, kněz a krásná blondýna (farář Havel)

•   2009 – Peklo s princeznou (čert)

•   2011 – Milovaní


Miloš Forman pracoval s neherci. Připomeňme si dva z nich:

Josef Šebánek

„Jestli si ten fotbal neprosadíš …“

Z někdejšího taxikáře, soustružníka, voraře i řidiče náklaďáku se stal herec. Přitom zářit na stříbrném plátně Šebánek nikdy nechtěl. Dělnická profese ho naplňovala a byl šťastný. Když mu ale dal Forman šanci, řekl si, proč to nezkusit. A tak si téhož roku zahrál ve snímku Lásky jedné plavovlásky. Šebánkovi dělalo problém naučit se texty zpaměti. Uměl ale dokonale improvizovat a mluvit tak, jak mu, lidově řečeno, „zobák narostl“. V tom mu nikdo nebránil, a proto byly jeho výkony vždy tak autentické. 

Milada Ježková

„Nezlobte se, že vás zase obtěžuju, ale já jsem si vzpomněla, že jsem se vás nezeptala, jestli máte sklep. Máte sklep?“ 

Tahle věta z filmu Kulový blesk se zaryla do paměti hned několika generacím. Milada Ježková je tou nejznámější neherečkou Česka, pro kterou byly typické role žen z lidu. Fakt, že se dostala tahle neznámá paní až do filmu, je vlastně obrovská náhoda. Stačilo opravdu málo a skrytý talent Milady Ježkové nebyl nikdy objeven. Možná to někoho překvapí, ale Milada byla úplně obyčejná žena, která pracovala jako dělnice. Její život změnila jedna jízda tramvají. Miloš Forman zrovna v té době hledal postavu do svého druhého celovečerního filmu Lásky jedné plavovlásky. Píše se rok 1965 a v osudové tramvaji jel vedle Milady Ježkové také Jaroslav Papoušek a Ivan Passer. Tyhle dva pány Milada Ježková okamžitě zaujala tak, že se s ní seznámili a dali do řeči. Postupem času je Milada natolik okouzlila svým neotřelým přístupem a vystupováním, že ji doporučili samotnému Formanovi. Herecká kariéra nejslavnější české neherečky tak započala v jejích 55 letech. Kromě Kulového blesku si zahrála také v Menzelových Ostře sledovaných vlacích a dále ve filmech Svatba jako řemen, Hoří, má panenko, Zlatá svatba, Ať žijí duchové!, Já už budu hodný, dědečku, Arabela, Vrchní, prchni!, Trhák nebo Sanitka. Na kameře působila Milada jako rázná žena, ale své soukromí si bedlivě střežila. Nerada byla středem pozornosti a s lidmi se moc nebavila. Přesto se zapsala do historie české kinematografie fenomenálním způsobem.


Nerealizované projekty:

Kapela to vyhrála

Komedie

Plánovaná premiéra: nebyla stanovena

Scénář: Miloš Forman, Josef Škvorecký

Plánovaná realizace: 1958–1960

V roce 1958 začal Forman společně se spisovatelem Josefem Škvoreckým adaptovat Škvoreckého povídku Eine kleine Jazzmusik pro film. Hotový příběh o jazzové studentské kapele v době nacistické okupace pod názvem Kapela to vyhrála předložili barrandovskému filmovému studiu. Bohužel protiválečné vyznění snímku nepomohlo a studio požadovalo celou řadu změn, které ve výsledku zcela měnily vyznění filmu. Mladí tvůrci se však nevzdali a trpělivě scénář přepisovali podle připomínek producentů. Nakonec se jim podařilo vrátit do scénáře i řadu na popud producentů vyškrtnutých scén a scénář byl schválen k realizaci. Těsně začátkem natáčení byl však na základě zásahu z nejvyšších míst projekt zrušen. Tehdejší československý prezident Antonín Novotný totiž údajně zaslechl v rozhlasovém vysílání informaci o chystaném filmu podle Škvoreckého. V domnění, že se jedná o Škvoreckého nedávno vydanou, a  komunistickými politiky silně kritizovanou satiru z doby konce války Zbabělci, prý projekt osobně zarazil. 

Faktem je, že Josef Škvorecký byl v letech, kdy spolupracoval s Milošem Formanem na tomto projektu, v nemilosti a několik let dokonce nesměl publikovat. Přesto se v 60. letech stal jedním z nejznámějších českých spisovatelů. Na jaře či v létě roku 1968 se Miloš Forman a Josef Škvorecký opět sešli, tentokrát nad projektem skutečné adaptace Zbabělců. Tento projekt však neměl dlouhého trvání. Společná práce skončila u synopse a pravděpodobným důvodem konce plánů byla změněná politická situace po okupaci Československa vojsky Varšavského paktu a rozhodnutí Josefa Škvoreckého zůstat trvale v zahraničí.

Miloš Forman o projektu:

„Mí informátoři si byli jistí, že si Novotný plete dvě různá díla od Škvoreckého, a proto jsem hned podnikl akci, abych to nedorozumění napravil. Obešel jsem řadu kanceláří, až jsem si vydyndal audienci u samotného tajemníka kulturního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Tenhle mocný soudruh mě překvapil jako relativně rozumný člověk. Vyslechl mě s jistou účastí, načež pohřbil mé naděje jedinou větou, která vydá za celé špalky publikací o charakteru moci v beztřídní společnosti: ‚Soudruhu Formane, dovolte mi, abych vám dal přátelskou radu. Zapomeňte na celou tuhle věc a pusťte se do něčeho jiného. To, co mi tady říkáte, zní rozumně a zřejmě máte pravdu. Ale věřte mi, i kdybyste měl stokrát pravdu, nenajdete nikoho, kdo by řekl soudruhu prezidentovi, že se zmýlil.‘“

The Hell Camp (Pekelný tábor)

Komedie

Plánovaná premiéra: nebyla stanovena

Scénář: Miloš Forman, Adam Davidson

Plánované natáčení: 1991

Komedie o japonsko-americké romanci a o zápasech sumó byla prvním americkým filmem, pro který si Forman troufl napsat vlastní autorský scénář. Inspirací byl režisérovi dokument o japonské škole pro manažery nazývané „Pekelný tábor“. S psaním mu pomáhal mladý talentovaný scenárista Adam Davidson. Původní nápad se však během psaní stal spíše kulisou pro příběh mladého Američana Taylora, kterému se rozpadá manželství, a navíc ho jeho firma vysílá pracovat do japonského Tokia. V letadle se Taylor setkává s obézním mladíkem Joem, který se chce v Tokiu stát zápasníkem sumó. Na místě se však ukáže, že Joe nemá na pobyt v cizí zemi žádné peníze a Taylor dostává záhy po příletu od firmy výpověď. Oba zklamaní muži utápějí svůj smutek v alkoholu, až se setkávají s dvojicí japonských dívek.

Snímek se rozhodla financovat společnost TriStar a producentem se stal Michael Hausman. Projekt zkrachoval na postoji Japonské asociace sumó, která si spolupráci podmínila zásadními změnami scénáře. Představitelé asociace oznámili své stanovisko Formanovi pouhé čtyři dny před začátkem natáčení. Domnívali se, že režisér již rozjetý projekt neohrozí a na jejich podmínky přistoupí. Forman však změny ve scénáři odmítl, přestože již byly postaveny stavby, najatý filmový štáb, hotový casting a zajištěné ostatní lokace.

Miloš Forman o projektu:

„Dobré scénáře, které mi nabízeli, vyžadovaly pouze slušné řemeslné zpracování, ale já zřejmě hledal jen jakýsi nakousnutý nápad, který bych si mohl dovolit dotvořit po svém. V myšlenkách se mi pořád vracela vzpomínka na pořad 60 minut (publicistický magazín Československé televize, pozn. red.), který pojednával o jakési japonské škole pro manažery někde pod sopkou Fudžijama. Škole se říkalo Pekelný tábor, ale i přes tuhle nelichotivou přezdívku ji její absolventi velebili nade vše a mně připadala jako stvořená pro film.“

„Našel jsem si mladého talentovaného spolupracovníka Adama Davidsona a na jaře 1990 jsme společně odletěli do Japonska. Firma Sony (majitel společnosti TriStar, pozn. red.) nám zajistila ty nejlepší tlumočníky a průvodce a všechny dveře se před námi otvíraly. Adam Davidson se přihlásil do Pekelného tábora, a než svůj čtrnáctidenní kurz dokončil, já se cpal suši a chodil na sumó.“

„Když si vedení Pekelného tábora přečetlo scénář, s velkou nelibostí zjistili, že jejich škola nehraje ve filmu hlavní roli, jak si původně mysleli. Jak se často při psaní stává, prvotní inspirace nás zavedla někam úplně jinam a tábor se stal pouhou kulisou našeho příběhu. Jenže vedení školy bylo tou změnou tak zklamáno, že nám nedovolili u nich natáčet. Odletěl jsem do Japonska a vzal vedení školy na několik opulentních večeří. Vtipkoval jsem, popíjel s nimi pivo a jiné nápoje, mezi přípitky jsem jemně vsouval své argumenty a přistoupil jsem na pár drobných změn ve scénáři. Po milionu slov a několika kocovinách nakonec vedení Pekelného tábora souhlasilo, že nám svou školu k natáčení zapůjčí.“

„Asociace suma nám ani nepovolila spolupráci se zápasníky. Zápas sumó se ale z filmu škrtnout nedal. Náš křehký scénář potřeboval proplétání obou příběhových proudů. Nemohl existovat bez tlustého chlapce a jeho dojemného snu, s nímž se mohl každý ztotožnit, ani bez ceremonií vznešeného zápasu. A tak nakonec po záplavě horečných schůzek, transpacifických letů a falešných nadějí jsme museli Pekelný tábor odtroubit, a to pouhé čtyři dny před začátkem natáčení. Dvě stě lidí přišlo o práci a řada mladých neznámých herců ztratila šanci uplatnit se ve filmu. Pokud jde o mě, já přišel o rok a půl života. A v mém věku čas tiká stále rychleji.“

Dalibor

Divadelní inscenace opery Bedřicha Smetany

Plánovaná premiéra: 17. 11. 2000, Národní divadlo, Praha, Česká republika

S myšlenkou, aby Miloš Forman režíroval v pražském Národním divadle operu Bedřicha Smetany Dalibor, přišel tehdejší ředitel divadla Jiří Srstka v roce 1998. Forman, který je velkým fanouškem této opery, jejíž nastudování v Národním divadle jako student opakovaně navštěvoval, souhlasil. Avšak pod podmínkou, že bude moci libreto zásadně zkrátit. Forman chtěl vypustit dějovou linii mladých milenců a celé druhé jednání a také přesunout jednu árii. Původní překlad Ervína Špindlera z německého originálu, který napsal Josef Wenzig v 19. století, se mu zdál archaický a pro současného diváka nesrozumitelný. Proto navrhl také pořízení nového překladu, jehož autorem měl být dramatik, textař a herec Jiří Suchý, jehož poetika je Formanovi od mládí blízká a se kterým také spolupracoval na několika svých projektech.

Forman dostal od ředitele Srstky zvukový záznam dřívějšího nastudování opery, ten v USA sestříhal, aby vedení divadla naznačil své dramaturgicko-režijní směřování, a odeslal jej do Prahy. Koncepce byla vedením divadla – včetně světově uznávaného dirigenta Libora Peška, který měl nové nastudování dirigovat – schválena k realizaci.

Projekt byl prezentován na tiskové konferenci Národního divadla v lednu 2000. Poté Formanova koncepce vzbudila mezi laickou i odbornou veřejností vlnu nevole. Proti razantním úpravám klasického díla, které je v Česku považováno za národní kulturní dědictví, se překvapivě postavil i tehdejší umělecký ředitel opery pražského Národního divadla. Forman nakonec po dohodě s vedením Národního divadla od projektu odstoupil ještě před plánovaným začátkem zkoušení.

Miloš Forman o projektu:

„Když se mi naskytla příležitost Dalibora inscenovat, rozhodl jsem se, že to udělám tak, jak jsem si ho přál vidět, když jsem na něj chodil jako študák. Dodnes si živě vybavuju, kdy jsem si z představení vždycky odskočil zakouřit. Foyerem sem se pokaždé procházel při úplně stejných pasážích, a tak jsem se rozhodl, že je ze své verze Dalibora vyškrtnu. Například celé druhé jednání mému realistickému naturelu připadalo zbytečné. Připravuje se v něm v hospodě útěk z věže, který stejně brzo uvidíme. Dále jsem si umínil, že přesunu árii, kterou Dalibor zpívá poté, co přepiloval mříže. V tu chvíli stačí prolézt oknem a uniknout, jenže Dalibor místo toho spustí nádhernou ódu na svobodu a zpívá a zpívá, až se pochopové dovtípí, co se to děje, a útěk mu znemožní. Říkal jsem si, že se pro tenhle skvělý kus musí v opeře najít nějaké logičtější místo.“

„Když jsem své škrty pomocí starého magnetofonu velice brutálně provedl, zkrátila se opera o 30 minut, ovšem pořád ještě zbývala hodina a tři čtvrtě Smetanovy úchvatné hudby. Pásek jsem poslal do Prahy, abych tam svou inscenační koncepci alespoň hrubě naznačil, a obratem se mi ozval Libor Pešek, jenž měl Dalibora dirigovat. Moje návrhy se mu líbily a na spolupráci se moc těšil. Proti mé koncepci se však náhle a ostře postavil šéfrežisér opery Národního divadla. Až do té doby jsem jednal s jeho nadřízeným, panem Srstkou, a šéfovi opery možná připadalo, že ho přehlížím, ovšem teď se nechal slyšet, že přece není možné, aby si někdo takhle škrtal ve Smetanovi, že tenhle klenot českého umění nesmí být za žádných okolností obětován na oltář moderní roztěkanosti, atd.“

„Moje argumenty byly prosté:

‚Prosím vás, kdo dneska hraje Shakespearovy hry přesně tak, jak byly napsaný? Vůbec nikdo.‘ ‚Ovšem tohle není žádný Shakespeare.‘

‚No, právě. Tohle není ani Shakespeare.‘

‚No právě! Tady jde o Smetanu!‘

‚No tak to vidíte.‘

‚Se Shakespearem si dělejte, co chcete, ale ze Smetany nám tady nikdo nebude škrtat ani notu!‘

Nezbývalo než se Dalibora vzdát.“

„Když jsem své rozhodnutí sdělil řediteli Srstkovi, pokusil se všechno ještě zachránit tím, že navrhl kompromis. Národní divadlo mě nechá dělat s Daliborem, co si umanu, pokud bude šéfrežisér opery moci současně se mnou uvést svého Dalibora. A tak jsem na stará kolena pochopil, že opera je krvavý sport, ale tuhle výzvu na souboj jsem nepřijal. Každopádně jsem si nemohl dovolit pustit se do soutěže s někým, kdo v Národním divadle celé roky vládl a kdo mou inscenaci mohl nechat vykrvácet z tisíce drobných šrámů stejně tak lehce, jako ji rovnou zaříznout.“        

Embers (Svíce dohořívají)

Drama

Scénář: Miloš Forman, Jean-Claude Carrière

Plánovaná premiéra: 2005

Film podle knihy maďarského spisovatele Sándora Máraie Svíce dohořívají měl Miloš Forman začít natáčet 8. října 2003 v České republice. Do podoby filmového vyprávění převedl román scenárista a blízký Formanův přítel Jean-Claude Carrière, který s ním spolupracoval už na snímku Taking Off v roce 1971 a na Valmontovi v roce 1989.

Příběh pojednává o dvou mužích, kteří se spřátelili na vojenské škole v bývalém Rakousko-Uhersku, ale oba měli jiné sociální zázemí. Rozcházejí se poté, co si jeden z nich vzal dívku, kterou milovali oba. Setkávají se po 41leté odmlce, hovoří spolu o lásce, žárlivosti, přivlastňování a nakonec se usmiřují. Drama vášnivosti a zrady evokuje zašlou dobu posledních desetiletí rakousko-uherského mocnářství. Pro hlavní role dvou starých pánů vybral režisér Forman Seana Conneryho a Klause Maria Brandauera. V roli jejich osudové ženy se měla objevit Winona Ryderová.

Snímek vznikal v italské produkci Roberta a Michaela Haggiagových a jako výkonný producent se ho ujal Formanův letitý spolupracovník Michael Hausman. Několik měsíců před začátkem natáčení se však italský producent nedohodl s představitelem hlavní role Seanem Connerym na detailech smlouvy a herec z filmu odstoupil. Režisér Forman byl o plánovaném obsazení stoprocentně přesvědčen, proto nechtěl film bez Conneryho realizovat a od projektu pár týdnů před zahájením natáčení rovněž ustoupil.

Miloš Foman o projektu:

„Embers mi dal k přečtení původně italský producent, který vlastnil na knihu práva. Robertu Haggiagovi bylo už přes devadesát let, jako producent měl za sebou jenom tři nebo čtyři tituly, ovšem poslední dva z nich byly nezapomenutelné – Vyvrcholení a Bonbónek. Ten se sice pyšnil hvězdným obsazením, hrál v něm i Marlon Brando a Robert Burton, ale já nikdy nesebral dost odvahy, abych se na něj podíval. Raději jsem si namlouval, že Haggiag vidí v Embers poslední příležitost k jakémusi kinematografickému vykoupení, že po sobě přece jen chce zanechat alespoň jeden dobrý film.“

„Příběh Embers souzněl s něčím, co se mi v životě stalo, a zároveň mi připadalo, že bych ho dokázal docela napínavě vyprávět, a tak jsme si sedli s Jeanem-Claudem Carrièrem a napsali jsme scénář. Haggiag jím byl nadšený a požádal Michela Hausmana, aby rozjel produkci. Jako starý generál mi okamžitě naskočil Sean Connery. Zjistil jsem, že právě pobývá v New Yorku, a tak jsem ho pozval, abych s ním scénář probral. Connery přišel ke mně domů, složil si nohy pod sebe a přečetl se mnou celý scénář. Hrál starého generála a já hrál všechny ostatní postavy. Okamžitě našel tu správnou polohu a roli si rychle osvojil. Jen co jsme scénář dočetli, obrátil ho zpátky na první stránku: ‚Tohle bylo tak příjemné, že bych si dal repete. Teprve teď ke konci jsem se začínal chytat.‘ Nejenže jsme celý scénář přečetli ještě jednou, Connery se ke mně do bytu vrátil i druhý den. Tentokrát si zahrál starého generála, tak mladého generála v reminiscencích. Bylo to od něj štědré a chytré gesto – ukazoval mi, jakým člověkem musel generál v mládí být. A to ráno jsme scénář také přečetli dvakrát.“

Na začátku léta 2004 se projekt Embers krásně rozjížděl. Byl jsem v Londýně a hledal někoho, kdo by nám zahrál mladého generála. Snadná role to nebyla, protože ten mladý muž musel obstát vůči vzpomínkám na původního Jamese Bonda. Nakonec jsem výběr zúžil na poslední dva herce a chtěl se ještě s Connerym poradit a zjistit, jestli se třeba v jednom z nich nevidí víc než v tom druhém. Zavolal jsem mu, ale Connery na druhém konci linky prakticky šeptal, jako by na něm ležela plyšová deka deprese:

‚Seane, jak se máš?‘

‚Moc dobře ne. Právě jsem viděl smlouvu, a ta nemá vůbec nic společného s tím, co mi bylo slíbeno,‘ řekl Connery.

Věděl jsem, že Haggiag byl lakomý i při posílání základních fondů do produkce, ale Sean Connery byl pro občasného italského producenta, který toho nikdy moc nedokázal, tou nejlepší vizitkou. ‚Tohle musí bejt nějaký nedorozumění,‘ řekl jsem Connerymu. ‚Já Haggiagovi okamžitě zavolám a všechno to vyřídím.‘“

„Zatelefonoval jsem Haggiagovi, a ten mě ujistil, že si uvědomuje, jak nesmírně je pro Embers důležité, aby v něm hrál Sean Connery, a slíbil mi, že všechno zařídí. Brzy na to jsem se dozvěděl, že Haggiagův syn Michael byl najednou jmenován producentem našeho filmu, což pro mě byla naprostá novinka, a že to byl Michael Haggiag, kdo se se Seanem Connerym telefonicky spojil. Jejich rozhovor byl prý velice krátký, a když Connery zavěsil, oznámil svému agentovi, že už nikdy nechce mít nic společného se žádným projektem, ve kterém by jakýmkoli způsobem figurovalo jméno Haggiag.“  

Ghost of Munich (Mnichovský přízrak)

Drama

Scénář: Miloš Forman, Jean-Claude Carrière 

Plánovaná premiéra: 2010

Na scénáři snímku Mnichovský přízrak podle stejnojmenného románu francouzského spisovatele Georgese-Marca Benamoua spolupracoval Miloš Forman se svým letitým spolupracovníkem Jean-Claudem Carrièrem a také s bývalým československým a českým prezidentem a dramatikem Václavem Havlem.

Příběh románu přibližuje události kolem Mnichovské dohody, na jejímž základě muselo na podzim roku 1938 tehdejší Československo postoupit svá pohraniční území nacistickému Německu. Toto politické rozhodnutí evropských mocností – Francie, Anglie a Itálie – otevřelo německému vůdci Adolfu Hitlerovi cestu k invazi do Evropy. Ve svém důsledku si vyžádalo milióny obětí na životech. Příběh nás zavádí do roku 1968, kdy mladá americká žurnalistka zpovídá bývalého francouzského ministerského předsedu Édouarda Daladiera, který byl jedním ze signatářů dohody. Doufá, že jí pomůže objasnit skutečné okolnosti této pro Evropu tragické historické události. Ve vzpomínkách v ústraní žijícího politika se rozvíjí strhující drama osudného zářijového dne roku 1938. Je doprovázené výstižnými psychologickými portréty jeho hlavních aktérů a popisy jejich vzájemných konfrontací. Román oživuje historickou událost, která se stala symbolem hanebné politiky ustupování agresi a porušování mezinárodního práva.

Pro roli francouzského premiéra uvažoval Forman o francouzském herci Mathieu Amalricovi a jeho starší podobu měl ztvárnit Gérard Depardieu. Produkční společnosti Pathé se však nepodařilo získat dostatek financí, a tak projekt s plánovaným rozpočtem 20 milionů dolarů po ročních přípravách (včetně castingu a obhlídek lokací) zastavila. 

Miloš Forman o projektu:

„Autor románu Mnichovský přízrak Georges-Marco Benamou, podle kterého jsme napsali scénář, se chtěl stát i producentem, jenže to by si práva na film a již hotový scénář musel koupit od Pathé. Jsou to extra peníze, které nemá a nikdo mu je nedá. Samozřejmě může scénář přepsat. Nesmělo by tam však být nic z toho, co je už hotovo, ale pak nemám důvod, proč bych to dělal. Film o mnichovském diktátu by navíc mohl být Němcům, Francouzům i Angličanům nepříjemný, takže úvaha určitých lidí je taková, že by na tom mohli prodělat.“

„Takhle mi už zkolabovalo několik filmů, kdy už bylo všechno připraveno, a následující dny se mělo začít natáčet. To k šoubyznysu patří.“

Převzato z oficiálního webu milosforman.com


Filmová ocenění

AkceMístoFilmCenaKategorie
1964
Locarno International Film Festival Locarno, ŠvýcarskoČerný Petr Zlatý Leopard Nejlepší režie 
1967
Jussi Awards Helsinki, Finsko Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky Jussi Award® Nejlepší zahraniční režisér 
1971
Cannes International Film Festival Cannes, Francie Taking Off Grand Prix Spécial du Jury Cena poroty 
1976
Oscar®- Ceny Filmové Akademie (xx. Ročník) Los Angeles, USAPřelet nad kukaččím hnízdem Oscar® Nejlepší režie 
Zlatý Glóbus Los Angeles, USAPřelet nad kukaččím hnízdem Zlatý Glóbus Nejlepší režie 
Directors Guild of America USA Přelet nad kukaččím hnízdem Cena za mimořádný režisérský přínos 
Italian National Syndicate of Film Journalists Itálie Přelet nad kukaččím hnízdem Silver Ribbon Nejlepší režie 
David di Donatello Awards Řím, Itálie Přelet nad kukaččím hnízdem David Nejlepší režisér 
1977
Kansas City Film Critics Circle Awards Kansas, USA Přelet nad kukaččím hnízdem Nejlepší režie 
BAFTA Film Award London, Velká Británie Přelet nad kukaččím hnízdem BAFTA Award Nejlepší režie 
1979
David di Donatello Awards Řím, Itálie Vlasy David Nejlepší režisér 
1984
Los Angeles Film Critics Association Awards Los Angeles, USA Amadeus Nejlepší režie 
1985
Zlatý Glóbus Los Angeles, USAAmadeus Zlatý Glóbus Nejlepší režie 
Oscar®- Ceny Filmové Akademie (xx. Ročník) Los Angeles, USAAmadeus Oscar® Nejlepší režie 
Jussi Awards Helsinki, Finsko Amadeus Jussi Award® Nejlepší zahraniční režisér 
César Paříž, Francie Amadeus César Nejlepší cizojazyčný film 
Joseph Plateau Award Gent, Belgie Amadeus Joseph Plateau Nejlepší režisér 
Italian National Syndicate of Film Journalists Itálie Amadeus Silver Ribbon Nejlepší režisér 
Directors Guild of America, USA New York, USA Amadeus Cena za mimořádný režisérský přínos 
David di Donatello Awards Řím, Itálie Amadeus David Nejlepší režisér 
1997
Berlinale Berlín, Německo Lid vs. Larry Flynt Zlatý medvěd Nejlepší režisér 
Český lev Praha, Česká republika Český lev Cena za dlouholetý umělecký přínos českému filmu 
Zlatý glóbus Los Angeles, USALid vs. Larry Flynt Zlatý glóbus Nejlepší režie 
KVIFF: Karlovarský mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, Česká republika Křišťálový globus Cena za mimořádný umělecký přínos světovému filmu 
European Film Awards Berlín, Německo Felix Award Cena za mimořádný evropský přínos světové kinematografii 
2000
Berlinale Berlín, Německo Muž na měsíci Stříbrný medvěd Nejlepší režie 
Palm Springs International Film Festival Palm Springs, USA Za celoživotní dílo
Munich Film Festival Mnichov, Německo cena CineMerit Cena za přínos světovému filmu 
2004
San Francisco International Film Festival San Francisco, USA Film Society Award Za celoživotní dílo
National Board of Review New York, USA Cena Billyho Wildera 
Cannes International Film Festival Cannes, Francie Řád čestné legie v hodnosti rytíře 
Film by the Sea International Film Festival Vlissingen, Holandsko Cena za celoživotní přínos 
Řád umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres) Paříž, Francie Řád umění a literatury Chevalier, I.stupeň 
2006
Tokyo International Film Festival Tokyo, Japonsko cena Akira Kurosawy Cena za přínos světovému filmu 
2010
Film Festival Lyon Lyon, Francie Prix Lumiére Award Za celoživotní dílo 
Award at the Zurich film festival Curich, Švýcarsko Golden Eye Za celoživotní dílo 
2011
Cena Filmových ateliérů Barrandova Praha, Česká republika Jáchym Za celoživotní dílo 

Řády a další ocenění

AkceMístoCenaKategorie
1995
Státní vyznamenání České republiky Praha, Česká republika Medaile prezidenta České republiky Za zásluhy, I. Stupeň 
2004
San Francisco International Film Festival San Francisco, USA Film Society Award Za celoživotní dílo
National Board of Review New York, USA Cena Billyho Wildera 
Cannes International Film Festival Cannes, Francie Řád čestné legie v hodnosti rytíře 
Film by the Sea International Film Festival Vlissingen, Holandsko Cena za celoživotní přínos 
Řád umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres) Paříž, Francie Řád umění a literatury Chevalier, I.stupeň 
2007
Cena ministra zahraničí České republiky Praha, Česká republika Cena Gratias agit Za šíření dobrého jména České republiky ve světě 

Převzato z oficiálního webu milosforman.com

Pokud máte nápad, které osobnosti bychom na našich stránkách mohli zveřejnit životopis, napište nám na info@srdceceska.cz. 

A pokud byste měli ambici nám pomoci nějaké životopisy literárně zpracovat, budeme velmi rádi. Ozvěte se nám také na info@srdceceska.cz

Sdílejte tento článek