Josef “Pepi” Bican

Josef “Pepi” Bican

  • 28. 12. 2020

Napsal David Růžička

Zdroj: Slavia.cz

V roce 2013 byl uveden do pomyslné síně české fotbalové slávy. Legendárnímu „kanonýrovi“ by tehdy bylo přesně sto let. Jeho nejslavnější fotbalová éra spadá do období první republiky, ale v mládí tento vídeňský rodák hrával za rakouskou reprezentaci, v tzv. „Wunderteamu“. Dozajista by předválečnému československému mužstvu získal titul fotbalového mistra světa, kdyby nepřišla druhá světová válka. Komunisté jej odsunuli k lopatě a uznání se dočkal až po sametové revoluci. I tak je „Pepi“ Bican dodnes legendou nejen mezi fotbalovými znalci.

Za starého Rakouska…

Nejlepší československý fotbalista, bez nadsázky všech dob, se narodil – ve Vídni! Odtud pocházela i jeho maminka, jinak Češka. Tatínek „Franci“ byl pro změnu jihočeským rodákem. A asi nás nepřekvapí, že rovněž výborným fotbalistou. Hráčský dar od Pánaboha dostal malý Pepi tedy již v genech. Tatínek hrával kopanou za vídeňskou Herthu. A tento sport se mu stal také osudným. Jednou se stalo, že jej v zápalu hry soupeř kopl prudce do ledvin. Psal se rok 1921, když Pepiho tatínek na následky tohoto zranění zemřel. Mamince nezbylo, než se protloukat se třemi dětmi, jak nejlépe uměla. Jednou z cest by bylo najít si „výhodnou partii“, muže, jehož zaměstnání by pomohlo rodinu uživit. Paní Bicanová se ale už vdávat nechtěla. I když se snažila, aby jejím klukům nic nechybělo, rozhodně neměli na drahé vánoční dárky. A k těm patřil třeba i fotbalový míč.

Fotbal byl nejpopulárnější hrou i mezi vídeňskými kluky. Podobné to ovšem určitě měli i kluci v Praze. Od 19. století, kdy se kolébkou moderního fotbalu stala průmyslová Anglie, sláva fotbalu pronikla téměř do celého světa. Jeho rozšíření umožnil i rozvoj soudobé technologické novinky: železnice. Mužstva najednou mohla bez problému přejíždět sehrát mezi sebou přátelské školní zápasy z různých koutů země. Vznikla příslušná sportovní asociace, sjednotila se pravidla, odštěpilo se rugby, známé také jako americký fotbal… A uctívání „kulatého nesmyslu“ zahájilo vítězné tažení světem, které trvá prakticky dodnes.

Nutkavou tendenci hochů neustále „čutati“ v každé chvilce, kdy nejsou jinak zaměstnáni, popsal přibližně za časů, kdy Bican přicházel do pražské Slávie, v jedné úvaze již legendární autor nadčasové knihy Študáci a kantoři (byla též zfilmována) Jaroslav Žák. Není tedy divu, že si cestou ze školy a domů nebo i ve volných chvílích čutal také malý Pepi. Hrálo se divoce na malých pláccích, kde se dalo. A když nebylo na míč, jako že v chudých rodinách často nebylo, musela stačit stará punčocha vycpaná novinami nebo starými hadry. Tzv. hadrák. Na druhé straně, ulice byla Pepiho nejlepší fotbalovou školou. Naučil se pracovat s míčem, získal techniku. “Někdy jsme si kopali i šest hodin denně,“ zavzpomínal později Bican. No, mohl kluk z vídeňského předměstí získat lepší trénink? Vedle toho zápasil, boxoval, chodil po rukou… Zkrátka sportsman tělem i duší.

„Střílel branky, i když ho střežilo trio obránců. Byl rvavý, hravý, průbojný, nekompromisní. Utekl komukoli a každou skrumáží proklouzl s lehkostí pierota. Omýlil sebebedlivějšího hlídače a kráčel kupředu jako na procházce s míčem na provázku. Když tlumil balón, věděl, jak na to, aby mu neodskočil od nohy; když přihrával, měla jeho obstarožní kopačka cit chirurga i rytce a přesnost kybernetického počítače,” popisuje Pepiho Vítězslav Houška v knize Věčná Slavia.

Pepi byl ovšem také nesmírně rychlým hráčem. Jednou zaběhl v obyčejných teniskách stovku dokonce pod jedenáct vteřin. Lanařili ho k atletice. Zejména ke sprintu. Prý by mohl reprezentovat Rakousko až na Olympijských hrách. Neuspěli. Pepiho světem byl jedině – fotbal!

Ligu začal hrát v osmnácti letech. Jeho Rapid Vídeň, založený již roku 1898, nastoupil proti mladší vídeňské Austrii, ustavené teprve roku 1911. Zápas sledovalo přes šedesát tisíc diváků. Bican se v týmu rozhodně neztratil. Jeho tři parádní góly uchvátily nejen diváky. Brzy ho přetáhli do národní reprezentace. Významný zápas v Itálii dostal i díky Pepimu Rakušany do semifinále. Hrálo se s „Čechoslováky“. To ale rakouský tým prohrál jedna nula, navzdory snaze švédského rozhodčího Eklinda tým z mladé Československé republiky poškodit. Bican mohl dát vyrovnávající gól. Brankář soupeře vyběhl dopředu proti Pepimu, ten udělal dlouhou kličku, zvažoval úhel, vzdálenost… když uviděl volného spoluhráče, který měl větší šanci trefit, tak mu tedy přihrál… a on míč napálil nártem a příležitost neproměnil.

Cesty do Československa/ V Československém týmu

Jako kluk jezdil Pepi Bican za babičkou do jižních Čech. Ta bydlela v městečku Sedlice poblíž Blatné, proslulé svým zámkem a někdejším vodním hradem, patřícím tehdy rodu Hildprantů. Prázdninové vlaky mezi Československem a Rakouskou republikou připomínaly fakt, že obě země byly až do konce první světové války součástí jedné rozlehlé Habsburské monarchie, v jejímž rámci vznikaly přirozené rodinné, kulturní i hospodářské vazby. Vídeň bývala hlavním městem, do kterého se jezdívalo za prací i za vzděláním. Řada Čechů se usadila právě tam a leckterá vídeňská rodina má dodnes česky znějící příjmení. Osamostatnění některých zemí po rozpadu rakouské monarchie však nebylo důvodem k přerušení přirozených rodinných vazeb.

Jižní Čechy si Pepi zamiloval. Stejně jako mnoho kluků žijících na jihu Čech kdysi i dnes, také Pepi si zamiloval rybaření. Na ryby jej brával dědeček, který jej zasvěcoval do tajů lovu. A trochu i rybářského pytlačení. A rybaření mu už zůstalo coby koníček po zbytek života, nepřestal rybařit ani jako pražský penzista, kdy sedával s prutem na břehu Vltavy v pražské Tróji. Líbilo se mu také prázdninové houbaření. I když by vynikající plat fotbalového profesionála umožnil Pepimu oddechnout si v některém z vyhlášených přímořských letovisek, táhlo ho to tam, kde cítil své rodové kořeny.

V Sedlici také Bicana navštívili činovníci československého fotbalu. Kliku dědečkova domku si tu navzájem téměř podali zástupci Slávie i Sparty. Sparťané však přijeli jako druzí. Protože Pepi dal již své slovo Slávistům, přesto, že nesepsali žádnou smlouvu, ústní dohodu stvrdili jen pověstným rukoudání, dnes bychom řekli, že si na to plácli, Bican se nenechal zlákat ani nabídkou lepších peněz. Byla to doba, kdy slovo ještě platilo a lidé si zakládali na pevnosti svého charakteru.

Vídeňský Rapid ovšem nechtěl o svého nejlepšího hráče jen tak přijít. Přestup musela schvalovat i Mezinárodní fotbalová federace (FIFA). V roce 1935 tedy Bican přechází nejdříve do vídeňské Admiry. Situace se komplikovala, a tak se Josef Bican dostává do Prahy teprve v dubnu 1937 a za Slávii nastupuje až na podzim téhož roku. Celý přestup byl nakonec dojednán za částku 120 tis. korun, kterou Admira použila na úhradu svých četných dluhů.

Bohužel, Bican nemohl nastoupit za Československo na mistrovství světa 1938. Na vině bylo lajdáctví příslušného úředníka, kvůli kterému Josefovi nevyřídili včas československé občanství. To získal jen krátce po skončení této nejvýznamnější fotbalové události roku.

Na vyřešení složité situace s občanstvím se významně podílel předseda finanční a kontrolní komise Slávie Karel Stříbrný, jehož bratr Antonín byl zastupitelem v obci Slivenec a spolu s respektovaným starostou Bedřichem Růžičkou zajistili Josefovi Bicanovi udělení “práva domovského”.

„Štěstí podalo sliveneckému fotbalu ruku v srpnu 1938, kdy jeden z nejúspěšnějších hráčů v historii československé kopané, Josef Bican, dostal domovskou příslušnost ve Slivenci. Na oplátku za to sehrála SK Slavia, jejímž členem byl právě Bican, v kompletní sestavě přátelské utkání s naším AFK Slivenec. Předvedla ukázkovou hru a před návštěvou 3000 diváků vyhrála 13:1 a bylo nám hej. Pokladník se usmíval. Proplaceny byly všechny dluhy, mužstvo obléknuto a obuto, a ještě zbyla hotovost 1921 Kčs!“

14. srpna 1938, kronika obce Slivence

Poprvé nastoupil za Československo v mači se Švédy, kde přispěl třemi góly ze šesti k porážce soupeře.

Pepa Bican stihl Slávii ještě alespoň dopomoci k vítězství ve dvanáctém ročníku Středoevropského poháru. Ten odborníci přirovnávají k dnešní Lize mistrů. Utkaly se v něm nejlepší národní fotbalové týmy z Československa, Maďarska, Itálie, Jugoslávie a Rumunska. Ve čtvrtfinále s italskou Ambrosianou (současný Inter Milán) dal čtyři góly a čtyřikrát umístil míč do sítě soupeře i v semifinále s italským Janovem.

Nikdo sice tehdy neměl křišťálovou kouli, ale s ohledem na postupný vývoj politické situace v Evropě, který vyústil v druhou světovou válku, byla úřednická chyba s Bicanovým občanstvím z hlediska domácího fotbalu chybou přímo fatální. Pepa Bican měl tehdy svoji životní formu, jak se říká mezi sportovci. Československo tak přišlo o velmi reálnou šanci získat titul fotbalového mistra světa. Bylo to teprve třetí mistrovství světa vůbec a odehrávalo se v červnu ve Francii. 30. září téhož roku byla podepsána neblaze proslulá Mnichovská dohoda, na jejímž základě Hitlerovské Německo zabralo československé republice pohraniční oblasti tzv. Sudet. Mimochodem, Bicanovo rodné Rakousko sice svůj fotbalový tým na světový šampionát kvalifikovalo, hráči však již nenastoupili. Počátkem března 1938 proběhl v Rakousku ozbrojený nacistický převrat. Rakouští nacisté požádali o vojenskou pomoc sousední nacistické Německo. Německý wehrmacht se při obsazování země nesetkal s žádným odporem rakouské armády. Naopak, mnozí Rakušané vítali Němce velmi vřele, hajlováním, vlajkami s hákovým křížem a s květinami. Postup Němců se proto také někdy nazývá Blumenkrieg, květinová válka. 12. března 1938 vyhlásil Adolf Hitler připojení Rakouska k nacistickému Německu. Zánikem Rakouské republiky zanikl i její fotbalový tým. Za rok propukla válka, která mezinárodnímu fotbalu rozhodně nepřála.

Josef “Pepi“ Bican se i za tak krátkou dobu stal nefalšovanou československou prvorepublikovou sportovní hvězdou, celebritou, kterou lidé poznávali na potkání a fanouškové jej doslova uctívali. Zastával názor, že být fotbalistou je zaměstnání, jako každé jiné; baví lidi, kteří za návštěvu stadionu platí stejně jako třeba za představení v divadle. Když jeho spoluhráči brali plat tisíc pět set korun měsíčně, což za první republiky nebyly žádné malé peníze, skvělému Pepovi klub platil rovnou pět tisíc. Není divu, že když dostal chuť podívat se do proslulého pražského paláce Lucerna s vyhlášeným kabaretem (dnes Lucerna baru) na Václavském náměstí, neméně populární orchestr R. A. Dvorského při Bicanově příchodu vždy spustil slavnostní tuš. Jednalo se o místo setkávání pražské smetánky, kam chodívali i slavný komik Vlasta Burian, oblíbený písničkář Karel Hašler, avantgardní divadelníci Jiří Voskovec s Janem Werichem (toho bude s Bicanem pojit přátelství i v časech po nástupu komunismu), zápasník a silák Gustav Frištenský, z mezinárodních hvězd například operní pěvkyně Ema Destinová. A účinkovaly zde superstar jako tanečnice Josephine Bakerová či jazzový trumpetista a zpěvák Louis Armstrong. Samozřejmě, nechyběli ani členové rodiny Havlových, majitelů paláce, do které patřil i prvorepublikový filmový magnát Miloš Havel, majitel studia Barrandov (strýc našeho „posametového“ prezidenta Václav Havla). Pepa Bican měl tedy přístup přímo do hvězdných sfér předválečného Československa.

Okupace, válka a světový komunismus

V době, kdy Hitler zabíral Bicanovo rodné Rakousko, asi nikdo netušil, že německý wehrmacht při obsazování země, mimochodem mizerně připravené, se zároveň během řešení logistických problémů svým způsobem připravuje na okupaci Československa v následujícím roce 1939. Neblahé období, kdy vypukl i druhý z nejkrvavějších konfliktů v dějinách dvacátého století, druhá světová válka.

Dnes si můžeme jen rvát pomyslně vlasy nad tím, že fotbalová hvězda Bican byl na sportovním vrcholu v době, kdy jej na mezinárodním poli prakticky neměl šanci uplatnit. Sport a fotbal zvláště se stal jedním z rozptýlení, které okupační moc v Protektorátu Böhmen und Mähern lidem ponechala. Tak se i během válečného období stal Pepa Bican celkem pětkrát králem fotbalových střelců a Slávii zajistil čtyři významné tituly. Statistka uvádí dokonce padesát sedm fascinujících gólů v pouhých šestadvaceti zápasech konaných v rámci ligy na přelomu let 1943-1944.

„Když šel Pepi sám na branku, tak jsem za ním vůbec neběžel, bylo by to zbytečné. Mohli jsme se klidně obrátit a jít zpátky na půlku. Spolehlivě dal gól,” vzpomínal spoluhráč Ota Hemele na Bicanovo umění.

Ani konec válečných útrap neznamenal automatický vstup branou do růžové zahrady klidných časů.  Krize předválečných demokracií i následné propuknutí války vedlo obyvatele mnoha zemí ke koketérii s politickým systémem jedné z vítězných spojeneckých mocností, sovětským komunismem. Hlasy o praktikách stalinské totality přehlušila radost z vítězství nad hitlerovským Německem. Situace v osvobozeném Československu, kde probíhala demarkační linie mezi sovětskou Rudou armádou a západními spojenci, to doslova vřelo. Podobné na tom ovšem byla třeba také Itálie, kde komunistické partyzánské hnutí tvořilo významnou složku odboje proti fašismu. O Bicana se vážně zajímaly některé italské fotbalové kluby. Od Juventusu Turín údajně přišla po válce velmi velkorysá nabídka k přestupu. Prý mohl dostat luxusní vilu a v přepočtu šest milionů korun. Bican odmítl. Později uváděl, že jej přátelé, kterým věřil, že dokáží odhadnout vývoj světové politiky, varovali, že v Itálii jistě brzy zvítězí komunismus.

Zatímco Itálie se cestou komunismu nakonec nevydala, únor 1948 znamenal definitivní zařazení někdejšího demokratického Československa mezi sovětské satelity ve východní sféře vlivu. Nástup komunistů přinesl velké pronásledování všem, kteří nezapadali do konceptu nové společnosti založené „na vládě dělníků a rolníků“. Mnozí, kdo nesouhlasili s novým režimem, měli špatný původ (narodili se do tzv. buržoazní rodiny apod.), byli odstraňováni z významných pozic, ztratili zaměstnání nebo byli dokonce uvězněni. Ve hvězdném Bicanovi logicky komunisté spatřovali třídního nepřítele a příslušníka fotbalového klubu nesoucího aureolu starého buržoazního světa, který je třeba svrhnout na smetiště dějin. Smutnou pečetí této éry jako by byla již událost z doby osvobozování Prahy. Slávistický stadion v květnu 1945 údajně zapálili němečtí vojáci. Při požáru shořelo i vybavení klubu, kroniky, archiv, trofeje… 

Sport v novém socialistickém Československu měl být organizován po vzoru Sovětského svazu. Zkušené staré funkcionářské kádry byly nahrazovány novými. Měřítkem nebyla jejich schopnost, ale loajalita ke komunistickému režimu. V zemi sovětů také nesoupeřily profesionální kluby, ale oficiálně amatérské (realita byla poněkud jiná) týmy, zastupující jednotlivá ekonomická odvětví socialistického státu. Již v roce 1948 byl do nejvyšší československé fotbalové soutěže uměle dosazen nově vzniklý armádní klub ATK (pozdější Dukla Praha), kterému musela Slavia bez nároku na kompenzace „zapůjčit“ sedm svých hráčů.

Není divu, že v takto nastavených podmínkách Slavia skomírala. V roce 1949 byl klub přejmenován na Dynamo Slavia Praha, od roku 1953 nesl pouze jméno Dynamo. 

Obnovený stadion Slávie na letenské pláni musel na konci čtyřicátých let ustoupit enormnímu pomníku sovětského vůdce, Josefa Visarionoviče Stalina. Zbytečně, pražský Stalinův pomník, vztyčený roku 1955 (tedy dva roky po generalissimově smrti), ve své době největší skupinové sousoší v Evropě, byl (po tzv. kritice stalinského kultu osobnosti v samotném Sovětském svazu) roku 1962 neslavně odstřelen.

Bican v roce 1950 nuceně posiluje sportovní klubu železáren Vítkovice, kterému pomohl dostat se do první ligy. Například 7. května 1950 dal v dresu Vítkovických svou čtyřstou ligovou branku v zápase proti Jednotě Košice. Krátce trénoval druholigový Hradec Králové. Do Slávie se vrátil zas až po třech letech. Stihl dokonce první zápas na obnoveném slávistickém stadionu v Praze – Edenu. Diváci stáli na tribuně, která sem byla přenesena z původního poválečného letenského fotbalového svatostánku Slávistů. Psal se 27. březen 1953 a Slavia, nyní Dynamo, tehdy remízovala s olomouckými Křídly vlasti. První vstřelenou brankou stadion pomyslně zasvětil, jak jinak, Josef Bican. Tehdy mu bylo čtyřicet let. 

Roku 1955 musel slavný fotbalista nečekaně „jít k lopatě“. Vaz mu zlomil nepochopitelný projev ministra národní obrany, neblaze proslulého Alexeje Čepičky, který byl i zetěm poúnorového vůdce československých komunistů (lokální obdoby sovětského Stalina), Klementa Gottwalda. Čepička označil někdejší slávistickou ikonu za představitele buržoazních prvků v kopané. 

Bican se zkouší uplatnit ještě jako trenér – ve svém Dynamu Praha,  libereckém klubu, v Brně, Příbrami nebo Kladně. Nikde nezůstal dlouho. Byl poznamenán Čepičkovým projevem a navíc, nesnášel šlendriány a politické žvanily. Není divu, že místo aby měl šanci předávat své zkušenosti nastupujícím hráčům, živil se jako pomocný dělník v kladenských hutích, závozník nebo vykládal lodě v holešovickém přístavu. Oproti času hvězdných návštěv Lucerna baru nepředstavitelný i nepochopitelný propad. Kolik stál v oné době rohlík a trojúhelníček taveného sýra, jeho skromný oběd, si podle svých slov pamatoval až do konce života.

Pražské jaro a tající ledy

Šedesátá léta znamenala i v socialistickém Československu dobu jisté politické oblevy. Spousta věcí, považovaných v předchozí dekádě za nemyslitelné, najednou jako by byla uskutečnitelná. Podobné to bylo i s pokusem o vzkříšení někdejšího věhlasu klubu Slávie. Literární kritik Jiří Hájek publikoval v časopise Plamen výzvu slávistickým příznivcům, kterých se v březnu 1964 sešlo asi na tisíc. Na třetí pokus se podařilo prosadit návrat k původnímu klubovému názvu.

Na lepší časy se zablýskalo i Josefu Bicanovi. V roce 1968, kdy mu bylo 55 let, mohl jet na zájezd, přátelské utkání „starých“ Slávistů, do Belgie. Dar od Pánaboha nezapřel ani v letech, kdy si jiní užívají zaslouženého fotbalového důchodu. Dostal nabídku trénovat klub ve městě Torengen, který hrál čtvrtou ligu. Během tří sezón jej Bican vytáhl do ligy druhé. A opět se stal miláčkem veřejnosti a váženým mužem. Netrvalo to dlouho. V zahraničí přečkal i srpnovou okupaci Československa, kdy projevy vůle ke svobodě v srdci Evropy na konci „zlatých šedesátých“ doslova rozdrtily pásy sovětských tanků a vojsk Varšavské smlouvy. Přicházela normalizace a nový kurs, kdy Bicanovi nebylo umožněno prodloužit si působení v roli trenéra na ideologicky znepřáteleném Západě. Dostal nabídku k emigraci. S manželkou se ale shodli, že by jim chyběly české lesy, rybníky a řeky. A Josef by citelně postrádal i svoji starou slávistickou gardu, možnost sledovat zápasy a tréninky. Vrátili se tedy do Čech. V Edenu si zahrál naposledy, když mu bylo sedmdesát pět let a tleskaly mu při tom téměř čtyři tisícovky diváků. Psal se rok 1988 a nikdo netušil, že již v příštím roce padne režim, který fenomenálního fotbalistu neváhal poslat k lopatě.

Pepi žil v Bubenči v Malířské ulici, později se přestěhoval k přístavu do Holešovic. Hrával fotbal za starou gardu, a vůbec hodně sportoval. Hrál tenis a velmi dobře nohejbal.

Také miloval chození na ryby do Troje, kde později objevil kolonii koček, které si vzal na starost a často ji krmil. Občas zašel k Sojkům na pivo.

V Síni slávy

Na konci života se konečně Josef Bican dočkal opět uznání, zejména po sametové revoluci. Kdyby Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků Bicanovi uznala i góly, které uštědřil soupeřům za Protektorátu, mohl být v roce 1997 uznán na slavnosti v Mnichově nejlepším ligovým střelcem. To, že si se slavným Brazilcem Pelém odnesl jen čestnou trofej „Střelec století“ ho mírně rozmrzelo. Později získal od fotbalové federace náplast v podobě titulu „Král světových ligových střelců“ v roce 2003 a nechal tak za sebou i světově proslulého Pelého.

Satisfakce se „Pepi“ Bicanovi dostalo také při natáčení filmového dokumentu o jeho životě v Rakousku. Tamější fanoušci ho poznali i po šestapadesáti letech! A řádně to s ním oslavili v klubovně vídeňského Rapidu, jehož dres Pepi nosil na začátku své fotbalové kariéry. 

Josef „Pepi“ Bican zemřel v Praze 12. prosince 2001. Jeho jméno nezapadlo ani za totalitního režimu, stalo se pojmem, navzdory oficiálním snahám památku na „ikonu buržoazního fotbalu“ vymazat. I když podrobnosti z jeho života nejspíš znali jen pamětníci, skalní fanoušci a historici fotbalu, o Pepovi Bicanovi jinak slyšel snad každý. Tak jako kvalitu zlata potvrzuje odpovídající punc, Bicanovu prvotřídní značku potvrzují výsledky, které za ním zůstaly. S odkazem na jeho vzpomínky se uvádí: V rakouské lize jako mladík dal 196 gólů, v lize Protektorátu Čechy a Morava nastřílel 244 branky a v československé nejvyšší fotbalové soutěži celkově 218 gólů. Celkový součet dává úctyhodné číslo 658. Uvědomují si vůbec Češi, že měli vlastně jednoho z nejlepších fotbalistů všech dob?


Úspěchy a zajímavosti 

  • Vítěz Středoevropského poháru: 1938
  • 3× Mistr rakouské ligy: 1934/35, 1935/36, 1936/37
  • 5× Mistr české / československé ligy: 1939/40, 1940/41, 1941/42, 1942/43, 1946/47 (podzim 1948 titul neudělen)
  • 3× Vítěz Českého poháru: 1941, 1942, 1945
  • 5× vítěz European golden boot (zlaté kopačky)
  • nejčastější ligový střelec (podle světové asociace IFFHS, uděleno v roce 2001)
  • nejlepší střelec 20. století (spolu s Pelém a Uwe Seelerem, uděleno v roce 1997)
  • 12× král ligových střelců (11× v ČR a 1× v Rakousku)
  • nejlepší střelec Středoevropského poháru: 1938
  • držitel plakety J. W. Maddena č. 1
  • celkově vstřelil údajně přes 5000 gólů (včetně přátelských utkání)
  • Vstřelil 644 ligových branek 
  • je členem klubu ligových kanonýrů (držitel odznaku číslo 1). 
  • běhal stovku za 10,8 vteřiny, což by i dnes stačilo na finále mistrovství ČR
  • V roce 1998 po něm byla pojmenována planetka 10634 (Pepibican), a tím se symbolicky sláva “Pepiho” dotkla samotných hvězd

Pokud máte nápad, které osobnosti bychom na našich stránkách mohli zveřejnit životopis, napište nám na info@srdceceska.cz. 

A pokud byste měli ambici nám pomoci nějaké životopisy literárně zpracovat, budeme velmi rádi. Ozvěte se nám také na info@srdceceska.cz

Sdílejte tento článek