Eliška Junková, první dáma českého automobilismu aneb Královna volantu a noblesy

Eliška Junková, první dáma českého automobilismu aneb Královna volantu a noblesy

  • 9. 2. 2021

Napsal David Růžička

Byla drobné postavy, ale dokázala bravurně zkrotit mnoho koňských sil pod kapotou závodních vozů. Včetně takových, se kterými měli co dělat i fyzicky zdatnější muži. To, do čeho mužští závodníci vkládali sílu, Eliška řešila důvtipem. Disponovala nevšedním talentem. Přesto, že dohromady závodila pouhé čtyři roky, dokázala se natrvalo zapsat do dějin automobilového sportu. Jako první dáma – nejen – českého automobilismu.

Alžběta, která se neztratí

Začneme-li od počátku, musíme uvést, že jí po narození nedali jméno Eliška, nýbrž Alžběta. Eliškou se stala až mnohem později, při svatebním obřadu s bankovním ředitelem Čeňkem Junkem. Důvod byl prozaický. Alžbětu do cizích jazyků překládali jako „Elisabeth“, zkráceně „Eli“. Odtud tedy vedla přímá cesta k „Elišce“. Ale nepředbíhejme.

Vztah k technice možná získala díky povolání svého tatínka, zámečnického mistra Pospíšila. Na svět přišla v Olomouci během tzv. „krásné epochy“, Belle Époque, kdy svět očekával šťastnější zítřky v důsledku rozvíjející se techniky a racionality. Psalo se 16. listopadu 1900. Vitální Alžběta měla ještě starší sestru a dva bratry, z toho jednoho mladšího. To bychom však opomenuli i poněkud stinnou stránku života rodiny Pospíšilových. Celkem se Pospíšilovým narodilo osm dětí, jen čtyři se ale dožily dospělosti.

Alžbětě doma přezdívali Smíšek. Zdá se, že byla zvyklá odmala nezahálet. Toužila cestovat jako kdysi tatínek, když býval tovaryšem-vandrovníkem. Tak se dala do studia jazyků. Podporu našla ve své mamince, která ji vedla také ke hře na klavír, lásce k zahradničení, ale i ke sportu: plavání, jízdě na bicyklu nebo cvičení v Sokole. Postupně Bětka ovládla němčinu, angličtinu i fracouzštinu. Na jazyky měla zkrátka stejný talent, jako pro automobilový sport. 

Poslušna tatínkovy vůle, jak říkala, navštěvovala pokrokové olomoucké Pöttingeum neboli Ústav hraběte Pöttinga pro výchovu dívek, první olomouckou školu pro ženská povolání s českým vyučovacím jazykem. Založil ji katolický kněz a mecenáše, hrabě Emanuel Pötting-Persing. Zde také poznala světově známou operní divu Emu Destinovou, s níž ústav spolupracoval.

Hned po škole, v šestnácti letech, začala Bětka pracovat jako korespondentka olomoucké pobočky pražské úvěrní banky. Světem tehdy otřásala Velká válka. Bětčiným šéfem se stal mladý pan Vicenc Junek, dvaadvacetiletý houževnatý muž se železnou vůlí. Vypracoval se samostudiem. Ale nikdo mu neřekl jinak, než Čeňku.

Když Čeněk zakládat novou filiálku banky v Brně, Bětka šla za ním. Mimochodem, během brněnského pobytu se věnovala nadále jazykům, v nichž vynikala, ale navštěvovala i Janáčkovu hudební školu, kde byl jejím učitelem klavíru sám slavný hudební skladatel Leoš Janáček.

Když bylo Bětce krásných osmnáct, skončil nejkrvavější světový konflikt, který otřásl světem, a zrodila se samostatná Československá republika. Čeněk lákal krásnou mladou korespondentku k sobě do Prahy, kam se mezitím dostal. Marně. Dívka měla jiné plány. Neuvěřitelné a smělé!

“Mám ráda svoji vlast a chci pro ni aspoň něco udělat – každý jednotlivec by se měl snažit ji něčím obohatit – třeba i malučkou věcí!“

Eliška Junková

Alžběta Pospíšilová se rozhodla poznat svět. Tatínek jí vyšel vstříc a vyplatil jí předem část našetřeného věna. Bětka mohla odcestovat do Francie, kde začala pracovat v Antibes – opět se jí hodila rodinná průprava z mládí – jako zahradnice! Kromě zdokonalení se ve francouzštině tu ovšem byl ještě další cíl. Odcestovat přes Španělsko a britský Gibraltar do Indie a podívat se až na ostrov Cejlon, dnešní Srí Lanku. Domluvila si práci v kuchyni na zaoceánské lodi. Vše ale zkrachovalo na tom, že ani španělští, ani britští úředníci nechtěli dát dívce potřebná víza na základě dokladů z jakéhosi nového Československa.

Foto: archiv Garaz.cz

Do Francie mezitím dorazil Čeněk Junek. Oficiálně na tamější autosalon. Nicméně, svou roli zde hrála také Bětka. A pan bankovní ředitel byl houževnatý i vytrvalý. S Junkem se vzali v jejích jednadvaceti letech: 24. června 1922. A jak jsme si prozradili již na začátku, změnou jména i příjmení se zrodila Eliška Junková, nezapomenutelný automobilový závodnický fenomén první republiky.

Bugatti aneb Sportovní život mladého páru

Na zmíněném autosalonu oba mladé lidi tehdy zaujal stroj Bugatti T 30. Čeněk Junek tou dobou jezdil automobilové soutěže. Závodění Elišku doslova chytilo! Zpočátku byla Čeňkovým spolujezdcem. Už po návratu z Francie do Čech se ale v Praze nechala zapsat do autoškoly. Řidičský průkaz v tehdejším Československu drželo pouhých 216 žen! „Já to mám strašně ráda. To burácení motoru. A zpívání motoru. Třeba u startu, to vúúú vúúú, to je přeci rytmus, který mě úplně rozehrál, že bych tam byla tančila!“ zavzpomínala Junková později ve filmovém dokumentu. Během svatební cesty se připravovali na automobilový závod Karlovy Vary – Mariánské Lázně tak vydatně, až Junek havaroval a zničil svůj vůz Mercedes Benz.

Bugatti a Eliška Junková, skoro by se dalo říct, že jde o synonyma. „My jsme pořád žili s tím snem, že jednou budeme mít bugatku a pak už jsme se nemohli dočkat autosalonu v Paříži, co byl na podzim,“ můžeme pro změnu slyšet vzpomínku v pořadu Eliška Junková z roku 2001. V roce 1922 vysněný vůz Junkovi zakoupili přímo od Ettore Bugattiho. V roce 1923 nechali stroj přestavět na závodní. A tento model Bugatti T 30 pojmenovali „Babuška“. „Dívám-li se znovu, na tento závodní vůz, nejkrásnější, který kdy vůbec Bugatti vytvořil, mám dojem, jako by ho malíř namaloval jedním tahem štětce – v noční košilce lehounké, a nebo jako akt!“  vyznala se ze vztahu ke své bugatce Junková. Nakonec si mezi lety 1922-1928 Junkovi pořídili celkem 8 závodních bugatek. Patřili k nejlepším zákazníkům Ettore Bugattiho, s nímž je spojilo i osobní přátelství.

Roku 1922 si manželé Junkovi pořídili velkostatek v Humburkách u Nového Bydžova. Ten prý živil jejich závodění. Vydělával asi milion korun ročně. Eliška se také dala do zvelebování ovocné zahrady i parku, který ke statku náležel. To vše předchozí majitel značně zanedbal. Nechala také doplnit na severní straně dva velké skleníky. Velké množství rostlin (konifer, peren, růží – dokonce celý vagon zvlášť vzrostlých konifer a stromků) si nechala dovézt od firmy Späth z Berlína. Manželé zaměstnávali také vlastního zahradníka, a to až do roku 1924, kdy statek zase prodali. Zahrada byla Eliščinou velkou láskou, vedle závodění. Mimochodem, dnes se v Humburkách jezdí automobilový závod, pojmenovaný Memoriál Elišky Junkové

„Začala jsem závodit, abych lépe pochopila svého muže,“ říkávala Eliška. A přitom vyšlo najevo, že sama jako by byla pro automobilové závodění stvořena. A muži, kteří v té době dominovali motoristickému sportu i společnosti, jen otevírali ústa úžasem. Byl to nakonec její manžel, kdo ji vyzval, že by měla zkusit závodit sama. A tak se roku 1924 přihlásila k plzeňskému závodu na trase Lochotín – Třemošná. Žena na startu tenkrát překvapila jak závodníky, tak diváky. Kategorii sportovních vozů suverénně vyhrála. Stala se senzací nejen v očích fanoušků automobilismu, ale také novinářů a tisku. Poprvé v historii automobilového závodění zvítězila žena nad muži!

V roce 1925 na trase závodu Zbraslav – Jíloviště u Prahy získala první místo ve II. kategorii. Celkovým vítězem soutěže se stal věhlasný francouzský jezdec Alberto Divo na továrním voze Delag. O rok později zvítězila na této trase v celkové klasifikaci právě Eliška Junková. Porazila tehdy nejen svého manžela, který řídil model Bugatti T 35, ale i další závodníky zvučných jmen. Stala se idolem. Jásot publika ji provázel všude, kde se objevila. A kam se svou bugatkou přijela, tam ostatním vytřela zrak. Sbírala ceny jak spadané hrušky.

Targa – Florio, světová sportovní aréna

A vůbec se neztratila ani na světové úrovni. V roce 1927 Eliška startovala na největším a nejtěžším závodě Evropy: Targa – Florio. Stoosmikilometrový okruh v blízkosti sicilské metropole Palerma, po kterém se jelo pět kol.  Jeho náročnost zvyšovalo sedm tisíc pět set zatáček, některé doslova na hraně hlubokých propastí. Převýšení činilo téměř tisíc metrů. A rozhodně nešlo o žádné pohodlné asfaltky. Tarze – Florio se přezdívalo závod smrti. Není divu, že Elišce skládali hold za její odvahu již během tréninků. Eliška si zkušebně projela trať celkem padesátkrát. V prvním kole se jí dařilo a vedla, jenže když se zadřelo řízení jejího modelu Bugatti T 37, musela závod vzdát. 

Závod byl také fyzicky velmi náročný. „Co vyčerpalo nejvíc, zejména při dlouhém závodě, to bylo řazení, protože řadit v obrátkách tehdy, to už vyžadovalo opravdu fyzickou sílu, nejenom nesmírnou šikovnost,“ vzpomínala později Eliška ve filmových dokumentech. Od Jeana Bugattiho se naučila řadit, aniž by se přerušil chod motoru. Poslouchala zvuk stroje a při určitém škubnutí pohnula řadící pákou, která vystupovala z výřezu v boku vozu. Neměla k dispozice posilovače brzd ani posilovače řízení. Zkrátka ještě neexistovaly. Vůz musela doslova neustále krotit při rychlosti kolem dvou set kilometrů za hodinu! Není divu, že drobná Eliška, vážící při výšce asi jen metr padesát okolo pouhých 50 kg, trpěla značnými bolestmi ruky. Namáhanou paži si mazala francovkou. Do stropu hotelového pokoje dala připevnit úchyt, na který zavěsila dlouhý provaz dole obalený kapesníkem a spala se zavěšenou zvednutou paží. Ve svém nezdolném optimismu se bavila představou, co by tomu řekli lidé, kdyby ji viděli spát s rukou nahoře – jako když se jede v tramvaji.

V roce 1927 vyhrála třídu do dvou litrů na Velké ceně Německa v Nürburgringu. Celkově byla čtvrtá. Spisovatel Eduard Bass její mezinárodní úspěch oslavil na stránkách Lidových novin žertovnou veršovánkou: „Pro německou Velkou cenu/ stačilo nám vyslat ženu,/ arci když je taková/ jako paní Junková!/ Ta když sedne k volantu,/ rekordy jsou k čerchmantu!“

6. května 1928 se na startu Targy – Floria objevila znovu! Sama. Čeněk Junek na svou ženu čekal v Praze. Vedla ji určitá touha po odvetě vůči trati, která jí nedovolila závod dokončit. Trasu projela čtyřicetkrát. Nakreslila si podrobný plánek se všemi zatáčkami. Řadu úseků si prošla dokonce pěšky! Běhen tréninku najezdila více než 4300 km. Ještě na startu prožívala obrovskou trému. Jakmile však skončil startovní odpočet, všechno zní spadlo. Eliška vyrazila do boje! Zůstala jen ona a silnice, o níž se vyjádřila, že „ji bylo třeba narovnat“. Nevnímala, že startují slavná esa tehdejšího automobilového sportu: Louis Chiron, jehož jméno je dodnes pojmem rychlosti, Alberto Divo, s nímž se utkala již na trati Zbraslav – Jíloviště. Nebo i další zvučná jména závodníků té doby: Caberto Conelli, Emilio Materasi.

Ačkoliv její vůz Bugatti T35B rovněž pronásledovaly obtíže, v posledním – pátém kole – měla hned dva defekty, jejichž opravy zabraly poměrně dlouhou dobu, časem sedm hodin, dvacet sedm minut čtyřicet sekund dosáhla na celkové páté místo. V závodě získala pohár za nejrychlejší druhé kolo, další pohár za nejlepší amatérský výkon a dámskou cenu. Targu – Florio považovala za svůj životní úspěch.

Po Eliščině návratu do vlasti Praha bouřila. Policisté tak tak zvládali udržet pořádek. Eliška s úsměvem a kyticemi v rukou usedla do automobilu po bok svého muže. Z pražského Wilsonova nádraží manžele Junkovy doprovázel nadšený dav až k proslulému paláci Lucerna, kde se nacházel luxusní byt ředitele banky. „Okrasa našeho sportu, radost našich očí a pýcha našich srdcí, žena vítězící, nejskvělejší závodnice světa, žena nad muži,“ psaly tehdejší noviny.

Dokázala jsem ve svém oboru, že se žena může vypracovat na úroveň nejlepších mužů, ale to není tak významné. Důležitý je důkaz, že se může vypracovat podle svých přirozených ženských vlastností a schopností. Jsme příliš nakloněny vysvětlovat své nezdary reptáním na přírodu. Užitečnější je méně se durdit a více trénovat. Pak se ukáže, že leckteré handicapy jsou překonatelné.

Eliška Junková

Díváme-li se na staré snímky, Eliščin domov připomínal apartmán filmové hvězdy nebo slavné operní divy. Nechyběly ozdobné vitraje v oknech nebo postel s nebesy. Přátelila se s osobnostmi české kultury, třeba básníkem Jaroslavem Seifertem. Nebo slavnými muži světového automobilismu. Kromě Ettora či Jeana Bugatti i s legendárním Enzem Ferrarim. Budoucnost se zdála být vymalována jen v zářivých barvách.

Smrt přeťala závodní kariéru…

15. července 1928 však přišla krutá rána. Při závodu – Velké ceně Německa, na okruhu v Nürburgringu – se zabil Čeněk Junek. Eliška přestala závodit. Sama k tomu říkala, že závodění pro ni přestalo mít smysl. „Já jsem musela mít cíl. A ten cíl byl vysoký, protože jsem chtěla manželovi udělat radost!“ Zároveň se musela přestěhovat do levnějšího bytu. Také nechtěla, aby jí někdejší ředitelský apartmán připomínal smrt milovaného manžela. Vybrala si podkroví v hradčanském domě Na krásné vyhlídce; dnes zde sídlí švédské velvyslanectví. Říkávala, že odsud má Prahu jako na dlani, jako by jí celá patřila. Je zajímavé, že si doma nevystavovala žádné ze svých trofejí. Neověsila stěny vavřínovými věnci. Většinu těchto věcí rozdala. Nic nepřipomínalo dobu její někdejší slávy. Nedovolovala jí to skromnost, uvádějí pamětníci. Na konci života se pak přestěhovala do přízemí domu. Švédové z piety dodnes nechali v chodbě domu poštovní schránku s jejím jménem.

Ettore Bugatti se snažil Elišce pomoci dostat se ze žalu. Vyslal jí, jako ambasadora své značky, na reklamní cestu do Indie a na Cejlon. Elišce se tak splnil někdejší dívčí sen. Status hvězdy uměla Eliška správně využít i po skončení závodní kariéry. Bugatti byl upřímně nerad, když někdejší závodnici přetáhla pro sebe slavná česká obuvnická firma Baťa. Od roku 1933 měla na starosti Baťův velkoobchod s pneumatikami. V roce 1930 nechyběla při zakládání Masarykova závodního okruhu v Brně, jehož vznik zaštítila prvorepubliková prezidentská kancelář. Populární hudebník Jaroslav Ježek z proslulého Osvobozeného divadla složil Elišce (známé její láskou k bugatkám) hold svým slavným foxtrotem Bugatti Step. Ve firmě Baťa pak Eliška Junková vydržela působit i po jejím znárodnění. Mimo jiné je jí připisován vznik názvu značky pneumatik Barum. Vycházel prý z původních zkratek, které Eliška používala při obchodování s pneumatikami. Baťa byl Ba, Rubena byla Ru, Mi zase Mitas, M pak Matador. Do důchodu pak odešla jako zaměstnankyně ministerstva chemického průmyslu. 

Nezapomenutelná – navzdory totalitní šedi

Po válce, v roce 1947, se znovu provdala. Za Ladislava Kháse. Po nástupu komunistů k moci režim Elišku vnímal jako jeden ze symbolů staré kapitalistické první republiky. Eliška byla v socialistickém Československu odsouzena k zapomnění. Svět na ni a její automobilové úspěchy ale nezapomněl. Její žádosti o vycestování však režimní úředníci pravidelně zamítali. Změna přišla až s politickou oblevou v šedesátých letech. Eliška psala sloupky do motoristických časopisů. Jejich ohlas dokonce vedl k založení ženského automotoklubu, kterému předsedala až do svých 70. narozenin. Nařízené zapomnění prolomil rok 1964. Eliška se stala členkou výběrového Mezinárodního klubu jezdců Velkých cen. A v roce 1966 se vrací jako čestný host dokonce na trať slavné Targy – Florio. Závod tehdy slavil 50. výročí a Eliščina účast vzbudila stejné ovace jako kdysi v meziválečném období. Elišku Junkovou vzal tehdy na trať ve svém autoveteránu Laurin & Klement pan Alois Samohýl. Na jízdu pak vzpomínal: „Ona měla ohromný cit pro řízení. Já jsem byl zvyklý sahat na ten volant jak sedlák na opratě, do smyku, sem a tam. Ona uměla řídit s neuvěřitelnou elegancí. Měla své gryfy“.

Normalizační Československo přineslo Elišce další útlum připomínek jejích někdejších úspěchů, byť v roce 1972 svolila „upsat se nakladatelskému satanáši“, jak říkala, a nakladatelství Odeon vydalo její paměti pod názvem „Má vzpomínka je Bugatti“. Situace se opět změnila až po sametové revoluci v roce 1989.  Jméno Elišky Junkové si do svého názvu dalo několik spolků a byly po ní pojmenovány akce konané na její počest. V roce 1993 založila Nadační fond Elišky Junkové, jehož úkolem je zpřístupnění a popularizace bohaté historie československého motorismu. Fond by měl také podpořit Národní automobilové muzeum, pokud bude někdy založeno. Po Elišce se pojmenovaly také ulice – v rodné Olomouci a v Praze – Hostivaři.

Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994. In memoriam jí bylo uděleno jedno z nejvyšších státních vyznamenání České republiky: Medaile za zásluhy. Ocenění převzal její syn pan Vladimír Junek.

„Závod je revoluce!“ napsala Eliška Junková ve své knize vzpomínek a dodala: „Kdyby se měl každý ptát, zda odměna je hodna rizika, nebylo by závodníků! A přece, ptáte-li se, zda jsem se po závodě cítila šťastně, odpovídám ano, a intenzivněji než v jiných chvílích ve svém životě“.  Závěrečný pomyslný přípitek v závěru svých vydaných vzpomínek adresovala všem minulým, současným i budoucím odvážlivcům: „Připíjím věčnému závodnickému duchu, neboť lidské pokolení může nekonečně závodit o všechno dobré, o všechno lepší i to nejlepší… Vám všem zdar a na zdraví!“


•     V roce 1964 byla oceněna titulem Zasloužilá mistryně sportu.

•     V roce 1965 byla českou předsedkyní Veterancarclubu ČSSR.

•     V r. 1969 je zakladatelkou a předsedkyní I. Českého automotoklubu žen Praha. Klub nemá feministické poslání, ale zabývá se motoristickou průpravou pro ženy. Vymýšlí klubový pozdrav „Hrom do cesty“.

•     V roce 1981 je spolu s René Dreyfusem čestným hostem velkolepých oslav 100. výročí narození Ettore Bugattiho ve Štrasburku a Molsheimu. Oba jsou posledními svědky nejslavnější závodní éry vozů Bugatti typ 35. 

•     Od 7. do 11. srpna 1986 se účastní oslav 25. výročí založení amerického Bugatti klubu v Rockportu, stát Maine. V odezvě na její vyprávění ji v roce 1987 klub věnuje skulpturu amerického sochaře Toma Melahna (pseudonym Le Garagiste) znázorňující drama s balvany v posledním kole Targy Florio 1928. 

•     V r. 1987 se účastní oslav 60. výročí I. Velké ceny Německa na Nürburgringu a zasedání ředitelů pořadatelských okruhů velkých cen. Naposledy navštěvuje Nürburgring po sametové revoluci koncem listopadu 1989. 

•     V r. 1991, vzhledem ke zdravotnímu stavu a protože se nepodařilo najít vhodný doprovod, se EJ neúčastní v Paříži představení nejnovějšího vozu Bugatti 110 (jezdící prototyp spatřila na Nurburgringu v listopadu 1989) při příležitosti 110. výročí narozenin Ettore Bugattiho. Francouzský medailér p. C. Gondard pro tuto příležitost vytváří plaketu o průměru 15,5 cm na líci s Ettorem Bugatti a na rubu s Elisabeth Junek, jejíž exemplář byl Elišce Junkové předán v Praze.

•     U příležitosti 28. října 2019 jí prezident Miloš Zeman udělil in memoriam jedno z nejvyšších státních vyznamenání České republiky, a sice medaili Za zásluhy.

•     Stává se váženou členkou řady zahraničních motoristických klubů, z nichž doložitelné jsou Bugatti Owner´s Club (1968-1994); Bugatti Club Deutschland; (1966-1993), Fondation Bugatti Štrasburg, Enthousiastes Bugatti  Alsace; American Bugatti Club; The  Vintage Sports Car Club. organizace The Bugatti Trust.

•     Jméno Elišky Junkové nese několik spolků či akcí, které se na její počest konají. V listopadu 1993 založila Junková Nadační fond Elišky Junkové, jejímž úkolem je zpřístupnění a popularizace bohaté historie československého motorismu a podpora případného vzniku Národního automobilového muzea.

•     Ve Zlíně vznikl RC klub Elišky Junkové Zlín, který sestavuje modely závodních automobilů a pořádá jejich závody (seriál Grand Prix Elišky Junkové).

•     Závod v okolí Nového Bydžova (původně pojmenovaný Novobydžovský čtverec) se od roku 2005, kdy se jel jeho jubilejní desátý ročník, nazývá Memoriál Elišky Junkové.

•     V Praze-Hostivaři a Olomouci-Droždíně jsou po Junkové pojmenovány ulice.

Sdílejte tento článek