Adolf Loos – světoobčan

Adolf Loos – světoobčan

  • 5. 5. 2021
Zdroj:Wikipedie

Geniální tvůrce moderní architektury s téměř nadpřirozenou představivostí. Z fasád strhl ornamentální výzdobu. Přinesl naprosto unikátní prostorová řešení interiérů. Koncem života však trpěl pocitem, že je outsider. Dnes se o něm učí po celém světě, přestože studium architektury nikdy nedokončil. Odmítal být titulován jako architekt, říkal o sobě: Jsem Adolf Loos! A jeho dílo se stalo inspirací všem, kdo se zajímají o moderní architekturu. 

Zásadně ovlivnil také životní styl starého Rakousko – Uherska. Měl rozhled. Přátelil se s umělci: jmenujme spisovatele Petera Altenberga nebo vlivného kritika a novináře Karla Krause. Podporoval v začátcích významného expresionistického malíře Oskara Kokoschku nebo zakladatele dodekafonie a skladatele atonální hudby Arnolda Schönberga…

Ale vezměme to hezky po pořádku, od konce…

Nejkrásnější dům  

 Z budoáru shlíží do obýváku okno, takže paní domu může pozorovat dění ve velké místnosti, aniž by byla sama spatřena. Drobná, jemná paní domu, scházející po schodech vstříc hostům bude jistě působit velmi impozantním dojmem,“ popsala účinek zvláštního prostorového uspořádání interiéru pražské Müllerovy vily, Loosova „Nejkrásnějšího domu“, tvůrcova třetí manželka, Klára Becková Loosová. Převratné pojetí vnitřního prostoru se nazývá Raumplan. Česky doslovně „prostorový plán“. Ten oproti běžnému pojetí vnitřního rozčlenění prostoru budov, jak jsme většinou zvyklí, tedy na pravidelná patra, kde všechny místnosti mají stejnou výšku, pracuje s docela jiným uspořádáním. Loos totiž bere v úvahu funkci a reprezentativní úlohu místností, z čehož odvozuje i jejich výšku. Zkuste si představit, že vezmete velkou krabici třeba od automatické pračky. A dovnitř precizně vyskládáte krabice od televize, bot, pracích prášků… a tak dále. Větší z krabic mohou představovat salon, menší krabičky další pokoje až třeba obaly od zubních past zastoupí třeba vestavěné skříně. Vše důvtipně propojíte stupni a schodišti, do stěn vyřežete průhledy. A to tak, aby výsledek byl naprosto ohromující. Takto by se dal zhruba popsat Loosův Raumplan. Ne, že by byl tak docela jeho vynálezem, podobný princip bychom našli na historických zámcích nebo u starších veřejných budov. Loos jej však dokázal uplatnit zcela nově uvnitř soukromého obytného domu. A název Raumplan? Ten poprvé použil pro toto Loosovo uspořádání jeho žáka a spolupracovník Heinrich Kulka.

Rauplan ovšem nebyl žádnou efektní samoúčelnou manýrou! Naopak. Vše je přísně navrženo tak, aby to bylo ekonomické. Jídelna navazuje na kuchyni. Ta je velká tak akorát, aby měl kuchař vše potřebné po ruce a neztrácel čas pohybem po zbytečně rozlehlé místnosti. Při vaření se nepotřebuje dívat z okna, stačí mu tedy jen výše posazený okenní otvor, přivádějící do kuchyně světlo.

Nebo samotný vstup vily. Z chodby se přejde do nevelké šatny a pak host úzkým zatočeným schodištěm vejde do obrovského salonu! Z toho, co se mu otevře před očima musí doslova vydechnout úžasem! Zelenošedé mramorové obložení. Francouzská okna vedoucí na balkon s nádherným výhledem na Prahu. Pohodlný nábytek a na stěnách umělecká díla. Nesmí tu chybět krb. Ten je v případě obývacích prostor téměř Loosovým podpisem. Symbol rodinného tepla a pospolitosti, což Loosovi ve skutečnosti vždycky chybělo. A jeden detail, jako koruna účinku, v mramorové stěně se lesknou dvě akvária s blyštícími se šupinami malých rybiček.

Nad akvárii se otevírá průhled do jídelny s mahagonovým stropem. Z obýváku sem vede schodiště, ozdobené bustou spoluzakladatele významné stavební firmy Kapsa a Müller, Antonína Müllera, od významného sochaře Jana Štursy. Jako by spokojeně shlížela na úspěchy pokračovatele firmy i rodu. Za bustou stoupá schodiště do útrob domu, třeba k soukromému budoáru Milady Müllerové s průzorem do salonu. Přesně jak to popsala Loosova manželka Klára.

V brilantně navržené vile nechybějí ani ložnice, šatny pána a paní domu, přepychová koupelna, dětský pokoj s tabulí a karanténním prostorem pro případ nemoci, pokojík pro vychovatelku, fotokomora a letní jídelna na rovné střeše domu. Střecha je zároveň obrovskou terasou. Rafinované falešné okno rámuje uchvacující výhled na Pražský hrad.

Fasáda vily je téměř strohá. Jako gigantická kostka cukru. Zvláštní napětí jí ovšem propůjčuje rozmístění oken. Rozhodně nejde o nic nudného. Z jedné strany jsou stěny porostlé popínavými rostlinami. Samotný vchod do vily umocňuje efektní obklad z travertinu s vestavěnou lavicí. I zahrada, nacházející se ve svahu je důvtipně členěna do několika různých úrovní a výsadba barevností korespondovala s potahy sedacího nábytku ve vile.

K takovému architektonickému výkonu je zapotřebí více než geniální představivost. Však také jedna dobová anekdota říkala: „Kdyby byl Loos při stvoření světa, rozhlédl by se a hned řekl Bohu, kde udělal chybu“. Rouhavá nadsázka? I to by k Loosovi pasovalo, ačkoliv se považoval za upřímného katolíka.

Technické podlaží ukrývá garáž, zeleninový sklep, vinotéku. Středem vily vede osobní výtah. Vše důvtipně promyšleno a uspořádáno. Píší se léta 1928-1930. Tou dobou buduje například slavnou vilu Tugendhat neméně slavný Mies van der Rohe. Díky vstřícnému a chápajícímu majiteli – Františku Müllerovi – si Loos splnil architektonický sen. Zároveň však jde také o jeho „labutí píseň“, má-li pravdu přirovnání, že před smrtí labuť najednou vydá nejkrásnější zpěv. Tři roky po dokončení „Nejkrásnějšího domu“ nemocný, vyčerpaný a psychicky indisponovaný Adolf Loos umírá.

Nutno podotknout, že na rozdíl od labutě, která má nádherně zpívat jen krátce před smrtí, zatímco jindy vydává pouze nehezké skřeky, Loos zpíval každým svým dílem vždy nádherně a originálně. A to i tehdy, když byly jeho možnosti omezené.

Takovým způsobem jsem vedl své žáky k tomu, aby mysleli trojrozměrně – v krychli. Dnes to umí jen málo architektů, dnes jako by výchova architektů končila v ploše.

Adolf Loos

Sociální bydlení

Ironií osudu k jeho nejznámějším dílům patří realizace pro bohatou či lépe situovanou klientelu. Loosovým velkým snem ovšem bylo řešit otázku sociálního bydlení. Provokatér Loos o sobě prohlašoval: „Jsem v podstatě komunista! Rozdíl mezi mnou a komunisty spočívá v tom, že oni by chtěli udělat z aristokratů proletáře, já bych chtěl ze všech udělat aristokraty!“

Po první světové válce přišly nové úkoly. Nově vzniklá Rakouská republika se potýkala s řadou problémů. V důsledku rozpadu monarchie přišla o velká území včetně industrializovaných Českých zemí. Nové Rakousko bylo zkrátka ze dne na den výrazně menší. Vídeň sužovala bytová krize, protože za války se prakticky nestavělo. Na okraji hlavního města nyní vyrůstaly nouzové slumy, jaké dnes známe ze zemí třetího světa. 

Loos byl bytostným humanistou. Chtěl svobodné občany, ryzí demokraty. A k tomu mělo přispět rovněž dostupné a důstojné bydlení. V roce 1921 se stal vídeňským šéfarchitektem pro osady, které měly nabídnout i méně majetným malé domky s efektivně navrženými prostorami a zahrádkami. Stavby měly dvě podlaží. Loos snížil i zákonem stanovenou výšku stropů. Nedostatek financí nutí architekta přemýšlet. Loos jako mladík strávil několik let v Americe, nyní mohl svou zkušenost zúročit doma. Propojil kuchyni s jídelnou do jakési malé obytné kuchyně. Skleněné arkýře sloužily také k vyložení truhlíků s „jarními záhony“. Po fasádách se šplhaly větve popínavých ovocných stromů. Loos kladl důraz na soběstačnost. Zahrada je primární, byt sekundární, razil heslo. Důležitou byla i osobní účast budoucích obyvatel, členů bytového družstva. Ti vkládali malou finanční částku, přispět však museli hlavně vlastní fyzickou prací. O domy se nakonec losovalo.

Odborníci tyto stavby nazývají „klenotem ekonomie prostoru a kvality bydlení“. Přičemž vše je řešeno tak dovedně, že zvenčí nelze zmíněné rafinovanosti vůbec poznat. Loos projektu věnoval velké množství energie. Tak trochu marně. V roce 1924 město Vídeň vsadilo na výstavbu rozhlehlých uniformních domovních bloků. Loosův úřad byl zrušen.

Loos – Evropan!

Pocházel z mnohonárodnostního prostředí někdejší Rakousko-uherské monarchie. Sám o sobě říkával: „Čechoslováci si myslí, že jsem Čechoslovák, protože jsem se narodil v Brně, Rakušané namítají, že dlouhá léta bydlím ve Vídni a Němci říkají, že jsem Němec, protože mluvím jejich jazykem, ve Francii si myslí, že jsem se stal „naturalizovaným cizincem“, moje anglická partnerka zase vždy říkala, že se oblékám lépe než britští džentlmeni… – a přitom nejsem ani jedno. Jsem kosmopolita, ve skutečnosti se cítím být Evropanem“. Jistě nás tedy nepřekvapí, že Adolf Loos svými esejemi, o něž se čtenáři doslova prali, ovlivňoval nejen architekturu, ale i módu a životní styl. Vedle toho podporoval, jak mohl, také své přátele – moderní umělce – protože vše moderní považoval za důležité pro rozvoj svého okolí. Adolf Loos – Světoobčan, Evropan, Čechoslovák a Vídeňan!

Ornament a zločin!

Loos strhl z fasád ornamenty. „Osvobodil jsem lidstvo od zbytečných ornamentů“, mohl se pochlubit. Jeho nejslavnější esej, Ornament a zločin! (Pozor, nesprávně občas udávaná jako „Ornament je zločin“, což se sice dělo již za Loosova života, nicméně přesně tohle jej vůbec netěšilo!) byla sepsána již v roce 1908. Uvádí se v ní například: „Dospěl jsem k následujícímu poznání a daroval je světu: Evoluce kultury je totéž, co odstranění ornamentu z předmětu denní potřeby. Myslel jsem, že tím světu přinesu novou radost, ten mi však za to nepoděkoval. Lidé byli smutní a věšeli hlavu. Tížilo je poznání, že nelze vytvořit žádný nový ornament.“

Loos respektoval ornamenty přírodních národů a lidí minulých epoch. Jen zastával názor, že ornament je pro moderního člověka neekonomický. Obírá člověka o důležitý čas. A je tak vlastně „z módy“. Pomáhal si i příměrem: „Představme si, že ulicemi Vídně počátku 20. století bude někdo chodit v barokním odění. Bude působit jako „paňáca“! Tedy – šašek.

Vše, co vedlo k plýtvání časem nebo materiálem Loos vnímal jako neúctu k modernímu člověku. Dokázal se rozzlobit i na vlastní ženu, když nechala v koupelně na umyvadle neopatrností rozpustit mýdlo. Takové plýtvání, rozčiloval se Loos.

Loos – génius

Loosův nejsilnější a v podstatě hlavní architektonické impulzy z něj vytryskly především mezi lety 1904-1914. Moderní podle Loose není módní, nýbrž elegantní a nadčasové. Tehdy přišel se vším převratným. Vilami Karma ve Švýcarsku, Ebenstein, Steiner, Scheu v Rakousku, vilou Bauer v Hrušovanech u Brna, American (Kärtner) barem ve Vídni, interiérem rovněž vídeňské kavárny Muzeum, přezdívané kvůli Loosovu řešení oproštěnému od ozdob „Café Nihilismus“, nebo pak také slavným Looshausem, obchodním a činžovním domem luxusního krejčovského závodu Goldman&Salatsch. Ten byl přezdívaný kvůli maximálně oproštěné fasádě také třeba „Kanálová mříž“ i dalšími nelichotivými přívlastky. Sám rakouský císař prý nechal dát do oken svého sídla, Hofburgu, otočených k Loosovu domu, velké těžké závěsy. Aby se na tu hrůzu nemusel dívat. 

Světoznámé věci, inspirující dodnes svou převratností: Podíváme-li se třeba na zmíněný American Bar, dokončený v roce 1908, zjistíme, co bylo příčinou jeho mezinárodní věhlasu. Neobyčejně malý podnik je svým pojetím jakýmsi rozšířením obývacího pokoje. Inspirace Amerikou: nejsou tu barové židle, člověk stojí u vodorovné tyče – anglicky nazývané „bar“. Baví se a pije. Kolem onyx, mramor, nepřímé světlo, zrcadla zvětšující prostor. Přes malé rozměry baru (má pouhých 27 metrů čtverečních) tu rozhodne nikdo nepocítí stísněnost. Zůstává zachována intimnost místa.

Geniální je i řešení obchodu s pánskými oděvy, firmy Kníže, na Vídeňských Graben. Vizitkou obchodu je precizní portál z drahých materiálů. Salon se nachází až v patře, zabrat celé přízemí by bylo velmi drahé. Prostor je luxusní prodejnou, ale nabízí rovněž intimní zákoutí, kde se braly míry zákazníkům a zkoušelo oblečení. Důležité je navodit přátelskou atmosféru, kde se daří vzájemné důvěře klient – jeho osobní krejčí. Nad salonem se nachází galerie. Království administrativy a účetních. Dvířky ve stropě se podávají dokumenty. Šetří to čas… A nebyl by to elegantní dandy Loos, kdyby si část honoráře nenechal proplatit v ušití luxusních obleků na míru!

V roce 1910 Vídeň šokuje proslulý Looshaus, módní krejčovský závod Goldman&Salatsch na Michalském náměstí v centru Vídně. Přímo proti císařskému paláci. Skandál. Hrubá stavba si vedle posměšných přezdívek jako „Kanálová mříž“ vyslouží i další: „Dům bez obočí“, protože nemá ozdobné římsy, nebo – „Dům obluda“. Hádky. Napětí. Loos to odnese těžkými žaludečními vředy. Dokáže pozřít jedině tučnou smetanu a šunku. To nosil po kapsách! 

Veřejné mínění zvrátil až proslulý vídeňský architekt Otto Wagner. „V krvi stavitele tohoto domu proudí více umělecké krve než v žilách většiny architektů,“ prohlásil rezolutně.

Loosův dům přitom citlivě souzní se svým okolím. Mramorové obložení spodní partie i sloupoví v podstatě záměrně vede dialog s protějším chrámem. Honosný portál je moderním protějškem starobylého Hofburgu. Pánové Goldman a Salatsch kladli důraz na své postavení, to se v tehdy významném srdci rozlehlého Rakousko-Uhersko nosilo. Dobrá adresa byla jedním ze symbolů úspěchu. I toho ekonomického. A Looshaus stál na té nejlepší z možných!

Zvenku nemá dům nic prozrazovat, uvnitř však nechť vyjeví celé své bohatství.

Adolf Loos

Interiér opět ovlivnily americké obchodní domy. Větvící se schodiště, pohledové osy, průhledy rámující směr, kudy procházet. Velkolepé impozantní prostředí. Luxusní partie vyvažují intimní zákoutí pro důvěrný hovor se zákazníkem. Nahoře jsou dílny, šatny s rozpracovaným i ušitým oblečením. Žehlíři. Všem poskytují dostatek světla trojboká okna, vycházející půdorysně z plástve. A interiér domu představuje luxusní i promyšlený a naprosto přehledný dobře fungující úl.

Moderní je i železobetonová konstrukce, která podtrhuje celkově provokativní provedení stavby. V horních patrech domu se nacházejí nájemní byty.  Dvůr už vypadá přesně jako u moderních staveb v Chicagu, bílé kachlíčky, větrací šachta. Dokládá Loosovo neustálé hledání nových možností. Rád cestuje. Po celý život bude hledat inspiraci prakticky po celém světě. Poznatky pak neústupně přetváří a zasazuje do prostředí nenáviděné i milované Vídně.

Steinerova vila v Hitzingu z roku 1910 je další Loosovou progresivní vídeňskou stavbou. Husarský kousek, postavit čtyřpodlažní dům v zóně, kde byly povoleny jen přízemní stavby! To mohlo být uskutečněno jen díky neobvyklé sudovité střeše, která splnila svou úlohu na straně obrácené do ulice a maskovala skutečné rozměry obytných partií domu. Vysoké zahradní průčelí už úřady neřešily. Jedna z klíčových budov moderní architektury, která naznačuje nové směry, kudy se lze dát. Radikálně moderní stavba!

Vila Scheu z roku 1913 bývá označována jako první obytný dům s terasovitou plochou střechou ve střední Evropě. Inspirací byly stavby, které Loos viděl v Alžíru, když cestoval severní Afrikou. Věděl naprosto přesně, co staví a proč. Bylo to natolik moderní a provokativní, že dům vzbudil rozhořčený odpor veřejnosti. Loos tohoto období je tak trochu jako rocková – hvězda. Skandály mu jsou tou nejlepší reklamou!

Z pozdějšího období můžeme vybrat vilu dadaistického básníka Tristana Tzary v Paříži, horskou vilu Khuner v Payerbachu, vídeňskou vilu Moller nebo precizní sídliště v Náchodě – Babí. Stále ještě znamenitá a promyšlená díla.

Kuhnerova vila z let 1929-1930 na Semmeringu je vlastně tradiční dřevěnou stavbou inspirovanou anglickým venkovským domem. Loos zastával názor, že změny je třeba dělat jen tehdy, znamenají-li změnu k lepšímu. Interiér zaujíma prostorná centrální hala přes dvě podlaží, obkroužená pokoji přístupnými z galerie.

V závěru života se Loosovým důležitým působištěm stala Plzeň, někdejší průmyslové centrum starého Rakousko – Uherska a posléze i Československé republiky. Počátkem 20. století a později na přelomu 20. – 30. let zde vytvořil 13 bytů. K nejvýznamnějším z nich dnes patří Brummelův dům. Dvougenerační stavba pro kosmopolitní majitele obchodu se dřevem Jana a Janu Brummelovy. A samozřejmě matku mladé paní Brummelové, ženu zakladatele podniku. Loos navrhl kubusovou hladkou přístavbu domu, do které byly soustředěny moderní obývák a ložnice mladých manželů. Uliční fasáda, nařízená stavebním úřadem, je zde kulisou, za níž se skrývá původní dům z 19. století. Vnitřní uspořádání obytného patra je ovšem čistě Loosovské. Fascinující obývák s naddimenzovaným středověkým krbem. Jídelna obložená světlým dřevem a ozdobená freskou s motivem italské krajiny, suplující okno. „Pan B. má smůlu,“ říkával Loos, „okolí domu je nevzhledné.“ Cílem architekta bylo tedy navrhnout interiér tak, aby hosté neměli podněty dívat se z oken. Jejich oči soustředil na detaily uprostřed domu. Do středu!

A vraťme se ještě jednou do Müllerovi vily. Adolf Loos ji vnímal jako své nejdůležitější dílo. Jeho bohatství se skrývá uvnitř – ideálně propojené prostory a terasy. Naprosto dokonalý Raumplan. Základní ideou je ekonomie provozu i výstavby. Pracoval s drahými materiály, ale nemělo se s nimi plýtvat. I uplatněný Raumplan měl být ekonomický, byť šlo o složitý způsob navrhování interiéru. Zde patří k Loosovým nejdokonalejším vnitřním uspořádáním. Loos se zde zjevně vzepjal naposledy, aby ukázal to nejlepší ze svého umění. 

Puristický funkční předpokoj. Údiv probouzející rozlehlý obývák – téměř salon! Průhledy do jídelny, na vnitřní schodiště či téměř orientální úzké okno dámského budoáru. Historický nábytek. Barokní komoda přivezena z Plzně. Vestavěné akvárium s rybičkami. Složitá kompozice mramorování obložení. Téměř impresionistická struktura. Světlý mramor vpředu, tmavý vzadu. Aby vznikla iluze většího prostoru. Jídelna je intimní a přece propojená s obrovským salonem.  Dveře do kuchyně. Velké tak akorát. Aby kuchař nemusel neekonomicky hledat co potřebuje. Okno je posazené výš. Má přivádět světlo, není určeno ke koukání ven. Rafinovaně skrytá skříň na skleničky.

Po duševní práci si člověk potřebuje odpočinout v jiné pozici… k tomu slouží pohodlná Loosova křesla zvaná Knieschwimmer. 

Rovná střecha je zároveň terasou. Zvláštní betonový rám vytváří jakási okno s výhledem na staroslavný Pražský hrad. Nesmírně působivé! Adolf Loos oslavil v Müllerově vile své 60. narozeniny. Do pamětní knihy zapsal, že vila je jeho „Nejkrásnějším domem“.

Loosovy myšlenky a volání po jednoduchostí tvarů později dotáhl slavný Le Corbusier. Však také Loos s úsměvem ještě za svého života namítal Corbusierovým kritikům: „Nebuďte na něj tak přísní. To nejlepší z Corbusiera je – Loos!“

Stal se skutečným géniem interiérové tvorby. Jak dokládá i dochovaný soubor jeho bytů v Plzni, co do počtu srovnatelný s Loosovou vídeňskou tvorbou. Psal eseje, které dokázaly strhnout čtenáře!

Nadšený, nekompromisní, bezohledný, nebojácný!

Dětství a divoké mládí

Pocházel z rodiny brněnského kameníka. Jeho tatínek vytvářel ozdoby mnoha tamějších budov. A také zdobné náhrobky! Adolf Loos se tedy od dětství seznamoval s materiálem. Pozoroval tatínka při práci, vše zvědavě zkoumal, rozuměl řemeslu. Pak ale přišla rána! Otec umírá, když Loosovi bylo 9 let. 

S maminkou si Loos příliš nerozuměl. Byla přísná a rezervovaná. Neměl ji rád. Ničil ji svými studijními neúspěchy i přístupem k životu. Její sen o synovi, který převezme otcův podnik – kamenickou dílnu a několik lomů – se zjevně rozplýval! Loosova studia byla jednou velkou katastrofou! Střídá školy. Teprve na liberecké průmyslovce, kam nastoupil hlavně kvůli elektrotechnice, jak uvedl v přihlášce, jej začala bavit architektura. Ani tak studiu moc nedal. Absence. Špatné známky. Teprve v Brně konečně odmaturoval. A v půlnočních novinách své maturitní třídy o něm uvedli krátkou (německy psanou) – prorockou – veršovánku: „Věz, že tohle je můj los/ být slavný architekt Loos/ spousta krásných staveb stojí/ všichni si je prohlížejí/ jeho jméno slavně zní/ v celém světě jej vzývají“.

Ve dvaceti Loos nastoupil povinnou službu u armády ve Vídni. Flámuje, vymetá nevěstince, na vztek matce dělá dluhy. A jeho nadřízené důstojníky baví pozorovat bezmocný vztek paní matinky, povolané zahlazovat synáčkovy průšvihy. Vídeň, to jsou také šantány a prostitutky. Loos, jako mnoho mužů jeho doby, se nakazil syfilidou. Maminka je zachrání v hodině dvanácté – zaplatí léčbu. Jenže ještě neexistují antibiotika, nemoc se jen zaléčí. Následky si Loos ponese celý život: Neplodnost a ve stáří také psychické obtíže, výpadky paměti. Vedle potíží s žaludkem (ty začaly již v jeho hektickém období, kdy se začal živit jako architekt) a ztráty sluchu. Od jeho 60. narozenin to s ním šlo zkrátka z kopce.

USA a moderní život

Maminka se rozhodne nezdárného Adolfa uklidit k příbuzným do Ameriky. Aby ostuda sešla z očí i mysli brněnské smetánky. Koupí mu lodní lístek a dá 50 dolarů. Píše se rok 1893 a jemu je 23 let. Loose čeká zásadní zkušenost jeho života. Tři roky se protloukat Amerikou, jak se dá, a nasávat vše moderní, progresívní… novou architekturu. Vidí první mrakodrapy. Okouzlí jej stavby, které vidí v Chicagu. Moderní. Střídmé. Elegantní. Bez všeho zbytečného a neekonomického. To samé strojová výroba nejrůznějšího zboží. Žádné zdržování s pracnými a zbytečnými ornamenty! 

Životní styl i hygiena v Americe mu přijdou na vyšší úrovni než ve Vídni. Byty v domech mají vlastní koupelny! Ne žádné společné na pavlači, jako to nezřídka viděl v Rakousko-Uhersku. Mladí lidé spěchají. Vše musí být vysoce efektivní. Kuchyňský prostor. Všude jsou jídelny rychlého občerstvení. V jedné zažije také pořádný trapas, který bude chtít později nabídnout komiku Charlie Chaplinovi jak námět filmového gagu: Loos měl v kapse posledních padesát centů. To stačilo na útratu v restauraci, kde si mohl nabrat, co s ní. Jenže nějak se mu povedlo upustit tu minci do mísy se švestkovým kompotem. A musel se k ní doslova projíst. Majitel od pokladny po něm házel nepříjemné pohledy, vždyť Loos spořádá všechen kompot. A mince ležela opravdu až na dně! Bohužel se s Chaplinem minou v jednom z letovisek, aniž by si mohli být představeni. Tak velel dobový bonton! Jen tak oslovit Chaplina si netroufl ani bouřlivák Loos!

Mimochodem, Loos si velice zamiloval Chaplinovy grotesky. Říkal mu však po francouzsku – Charlot!

Amerika nebyla žádnou procházkou růžovou zahradou. Loos vykonával většinou jednoduché pomocné práce: zedník a kreslíř nábytku … myje nádobí. Ale byla to dobrá průprava pro jeho budoucnost. Nezřídka býval závislý na charitě a pomoci krajanů.

Pak přišel dopis od matky. Má se brzy vrátit, aby převzal otcovo kamenickou firmu. Dopadne to ale tak, že ho maminka nakonec prakticky vydědí

Po třech letech se Loos vrací přes Londýn do Evropy. Nechá si ušít skvělé obleky u nejlepších anglických krejčí. Trochu jako dandy. Anglická móda, moderní, elegantní, korektní, skromná.

Anglický dům a styl anglického bydlení, jeho vzor. To vždy aplikoval ve svých interiérových realizacích. Loos se cítí být tak trochu apoštolem, chce zvěstovat zatuchlé a úzkoprsé monarchii moderní životní styl!

Apoštol moderního života

Dva roky hledá cesty i spojence. Píše eseje, které čtenáři milují. Chodí do kaváren. Třeba do café Griendsteidel: Sedávají tu novinář, kritik a divadelník Karl Kraus nebo spisovatel Peter Altenberg, Oba se stanou jeho životními přáteli. To právě od nich okoukal břitký a trefný styl svých esejí! Měl talent.

Americká zkušenost se projevila i zde. Loose by šlo přirovnat k cestujícímu kazateli. Jeno mantrou je moderní životní styl. Stává se z něj guru dobrého vkusu. Píše o stravování, oblékání, stavitelství, o životě vůbec. Byt bez koupelny? V USA by to bylo nemožné! Hledání moderního západu. Zavádí do své němčiny i jednu novinku: Píše malými písmeny! Jako v angličtině!

Rok 1897 progresivní umělci volají po inovacích! Zrodila se vídeňská secese. Loos chce navrhnout secesionistům klubovou místnost. Důsledkem je fatální rozepře s architektem rodákem z Brtnice – Josefem Hoffmannem. Tomu vadilo, že Loos není členem skupiny, tak jim přece nemůže navrhnout místo pro jejich setkávání. Loose to smrtelně urazilo! Nejdříve byli s Hoffmannem velcí přátelé. Znali se již z jihlavského gymnázia, odkud Loos celkem neslavně odešel! Nakonec z toho bylo celoživotní nepřátelství. Především ze strany Adolfa Loose. S nenávistí při vyslovení Hoffmannova jména vstával i z nemocniční postele, kdy jinak nepoznával své blízké, a rezolutně brojil proti tomu zloduchu Hoffmannovi. Hoffmann nakonec naplnil všechno, čeho se Loosovi nepodařilo dosáhnout. Stal se dalším z významných moderních architektů. Založil velmi úspěšný ateliér. Měl vlastní architektonickou školu. A navrhoval progresívní moderní stavby i dlouho po druhé světové válce.

Roku 1899 Loos odvrhuje secesi a vydává se novou cestou. Zařizuje svoji slavnou kavárnu Muzeum – Café Nihilismus – jedinečný příklad architektonického purismu! Interiér je pojat velmi analyticky: Loos ponechal pouze funkční prvky a odstranil jakýkoliv zbytečný dekor. Velký bar s kasou naproti sobě. Lehké červené židle z ohýbaného dřeva, barevný akcent: zelené zdi, neutrální pozadí, to vše koresponduje užitými prvky z mahagonu.

Citlivě a se smyslem pro přírodní materiály navrhne i svůj vlastní vídeňský byt. Kámen, dřevo, jejich přirozená krása. A nový – americký – přístup k životu!

Při setkání se zákazníky ho zajímají jako první tyto otázky: Co očekáváte od bydlení? Co máte rádi ze svých věcí? Co si chcete nechat? Bydlení musí být dokonalé, a to znamená i nadčasové! Pojďme pobydlet, zval k sobě domů své přátele.

Velkorysost a přátelství

Když Adolf Loos vydělal peníze, dokázal být velmi velkorysý, zval lidi na večeře. Podporoval své přátele. Svým klientům dohazoval portréty od Oskara Kokoschky, který stál teprve na začátku své cesty stát se slavným světovým malířem. Když se jeho portréty zákazníkům nelíbily, což na počátku nebylo tak řídké, zaplatil to Loos ze svého. Zakladateli dodekafonické hudby uspořádal a zaplatil první významný vídeňský koncert. Protože se neprodaly žádné vstupenky a Loos je s partnerkou Bessie Bruce rozdávali na Graben zdarma všem kolemjdoucím, aby vůbec přišlo nějaké obecenstvo. Loosovi to nevadilo. Miloval Schönbergovy Písně z hradu Gure, jejich motivy si zkoušel notovat i tehdy, když už byl prakticky hluchý. A když peníze došly, uměl žít bez nich. Nutno ovšem podotknout, že z finanční tísně mu pomáhaly manželky a jeho klienti, kteří se mezitím stali i jeho přáteli.

Oskar Kokoschka – portrét Adolf Loos, 1909

Loos a ženy

Když mu bylo 32 let, oženil se roku 1902 s Carolinou „Linou“ Obertimpferovou. Krásnou dívenkou přespříliš mladistvého vzhledu. Jeho ideál. Žijí z peněz jejího otce, kavárníka. Z nich si zařídí i byt. Loos je vybaví až nebesky překrásnou bílou ložnicí se spoustou průsvitných závěsů a zvláštně zřasenými přikrývkami. Na fotografiích působí ložnice velmi – fetišisticky!

Lina později jejich vztah vystihne slovy: Byla jsem pro Loose jenom ryzí materiál, vezme si to dobré a ostatní nechá, udělá ze mě vlastní umělecké dílo. Samozřejmě se jí to moc nelíbilo. Po třech letech si našla milence, který se pro ni později zastřelil, a odešla od Loose. Následoval rozvod.

Loos však potřeboval ženy jako nemocný malárií vyžaduje lék – chinin. Byly pro něj důležitým stimulem i inspirací.

Po Lině přišla anglická tanečnice a zpěvačka Bessie Bruce. Holka z chudých poměrů, zvyklá na drsný život ulice. Když Loos uspořádal první velký koncert pro svého přítele Arnolda Schönberga, vídeňské obecenstvo nemohlo zkousnout moderní hudbu a začalo bučet a pískat, byla to Bessie, kdo se neohroženě vrhla na rušící posluchače a začala je mlátit kabelkou po hlavě, dokud nezjednala pořádek. Bohužel, onemocněla tuberkulózou. Loos za ní jezdil do sanatorií ve Švýcarsku. Z té doby existují nádherné fotografie – Adolf Loos v tlustém svetru ozdobeném velkým červeným srdcem – závodí na saních. Potkal se tu také se spisovatelem Mannem, který zkušenosti z návštěv sanatorií k léčbě tuberkulózy vtiskl do svého fenomenálního románu Kouzelný vrch. A pak přijde poslední snímek: Loos zdrceně sedí vedle postele s umírající Bessie.

Další jeho ženou byla Elsie Altmannová. Tanečnice. Vypadala jako děvčátko! Vzali se roku 1919. Manželka pocházela ze židovského prostředí, otec byl dobře situovaný právník. Věkový rozdíl manželů činil 29 let. Když se jich lidé ptali, co s nimi bude, až Loos zestárne, Adolf s klidem odpovídal, že se rozvede a vezme si zas nějakou mladší. Elsie to brala jako výborný vtip. Dokud se to doopravdy nestalo. Měla ho ráda. Cestovali po evropských zemích. Elsie byla povoláním tanečnice. V podstatě Loose živila svým uměním, zatímco on se snažil prorazit jako architekt. Ne právě úspěšně. Objevily se finanční problémy. Loos byl panovačný a měl své vrtochy. Také mu poněkud uniklo, že malá Elsie se již stala dospělou ženou. A začala s ním bojovat, aby se v partnerství prosadila.  Nakonec už to nešlo vydržet, a tak od Lose – odešla. Rozvedli se v roce 1926. Po sedmi letech. Vztah Elsii však natolik vnitřně poznamenal, že už si nikdy nenašla jiného partnera. 

Následoval nepříjemný incident: V září 1928 byl Adolf Loos zadržen kvůli domnělému zneužití tří dívenek ve věku od 8 do 10 let, které mu stály modelem. Soud se konal v prosinci 1928. Kauza byla problematická, měla své politické pozadí. Cílem bylo zastrašit Loosovy přátele. Jenže dívky z nižších společenských vrstev nepůsobily právě věrohodně a svědectví měla mezery nebo si protiřečila. Na druhé straně vyšetřovatelé našli Loosovy obscénní náčrty děvčátek. Loos vyvázl nakonec s podmínkou. Zajímavé je, že na svou podporu oslovil tehdy již světově proslulého československého spisovatele Karla Čapka. Ten však účast u soudu odmítl s tím, že již angažován v jiné politické kauze. Nejblíže pravdě asi bude dojem historiků, že Loos se provinil o něco víc, než mu soud prokázal, ale zase ne tolik, jak mu chtěli předhodit.

O rok později se žení s dcerou svých plzeňských klientů, Klárou Beckovou. Byla o 35 let mladší! Loose alespoň na začátku upřímně milovala. Jak se však obával její tatínek, dobrý znalec lidských povah, manželství vydrželo jen tři roky. Loos už byl tou dobou vážně nemocný a syfilitická nákaza z mládí si vybírala svoji daň! A pětadvacetiletá Klára měla být mnohem víc, než pouhou manželkou! Očekávalo se, že bude Loosova žena, sekretářka, manažerka, asistentka i zdravotní sestra. Obětuje se kvůli podpoře mužovy kariéry a sebe upozadí. Jenže Klára měla talent na fotografování a dokázala i velmi dobře psát!

Fénixův oheň a znovuzrození

Po rozvodu s Claire Loos chřadne. Je odkázán na pomoc přátel. Naštěstí je má dobré, postarají se. Vedle fyzických zdravotních problémů se přidávají i psychické. Je hluchý, tělo oslabily záchvaty mrtvice. Jeho písmo z té doby je téměř nečitelné. Nepoznává své blízké. Cítí se být zlomený. Finančně na dně. Poslední léta zůstal bez možnosti tvorby, což jen urychlilo jeho nervové potíže, poznamenané někdejší syfilidou. Spoustu věcí se mu nepodařilo prosadit. Sen o založení vlastní architektonické školy v progresívní Francii zůstal nesplněn. I když má oddané následovníky, zůstává outsiderem, kterého ocení jen hrstka přátel. Zlomený apoštol moderního světa padá pod svým domnělým křížem.

Zemřel 23. srpna 1933 v Kalksburgu u Vídně, vyhlášeném sanatoriu pro lidské trosky, ve věku 62 let. I na pohřeb se mu museli složit přátelé. 

Přesto ovlivnil nemalý počet svých spolupracovníků a studentů architektury, kteří prohlašovali, že za dva týdny u Loose se naučili mnohem víc, než za celý školní rok. Mnozí byli židé, takže je druhá světová válka rozvála prakticky po celém světě. A tam pak šířili dál Loosovy myšlenky.

Svět začal Loose objevovat až někdy počátkem 50. let. V socialistickém Československu začala být jeho tvorba zkoumána a dokumentována či navrhována k ochraně teprve během let šedesátých. A to nezřídka z osobní inciativy znalců umění a profesionálních architektů téměř polooficiálním způsobem. Vše se změnilo až po sametové revoluci. Mnohé Loosovy realizace v Praze, Plzni i Brně byly zrestaurovány a obnoveny. Staly se právem pýchou měst, kde se nacházejí. Něčím, co významem překračuje i hranice České republiky. Loose do Čech přijíždějí studovat profesionálové i laičtí milovníci jeho tvorby, doslova z celého světa. Konečně se dočkal uznání, které mu za života tolik scházelo!


Stavby a realizace 

  • Salon Ebenstein ve Vídni, Kohlmarkt, 1897
  • Café Museum, roh Operngasse a Friedrichstrasse ve Vídni, 1899
  • Byt Turnowských, Wohllebengasse 19 ve Vídni, 1900
  • Heroldův dům na Jiráskově ulici v Brně, 1900
  • Byt Adolfa Loose, Bösendorferstrasse 3 ve Vídni, 1903
  • Vila Karma v Clarens u Montreux, 1904–1906
  • Vila Dr. Julia Perla, Slovanská 1092/9, Nový Jičín (participace na projektu), 1906-1907
  • American Bar (také Kärtner Bar), Kärtner Durchgang ve Vídni, 1908
  • Obchodní dům Goldman a Salatsch (Looshaus) ve Vídni, 1909–1911
  • Steinerův dům, St.-Veit-Gasse 10 ve Vídni, 1910
  • Krejčovský salon KNIŽE, Graben 13 ve Vídni, 1910–1913
  • Manzovo knihkupectví ve Vídni, 1912
  • Scheuův dům, Larochegasse 3 ve Vídni, 1912–1913
  • Cukerní rafinerie v Hrušovanech u Brna, 1916
  • Vila Viktora Bauera v Hrušovanech u Brna, 1914–1916,
  • Bauerův zámeček v Brně, dnes součást Brněnského výstaviště, přestavba pro průmyslníka JUDr. Viktora Bauera
  • Sídlištní domy v Lainzu, Hermesstrasse 1–77, 85–99 ve Vídni, 1921
  • Venkovský dům Spanner, Gumpoldskirchen, 1923
  • Dům a studio Tristana Tzary, Avenue Junot 15 v Paříži, 1926
  • Mollerův dům, Starkfriedgasse 19 ve Vídni, 1927–1928
  • Müllerova vila, Střešovice 820 v Praze, 1928–1930
  • Winternitzova vila, Na Cihlářce 10, Praha 5, 1931-1932
  • Dům v kolonii Werkbundsiedlung Hietzing, 1930–1932
  • Vzorové domy Woinovichgasse 13, 15, 17, 19 ve Vídni, 1931
  • Brummelův dům v Plzni, 1928
  • Řada bytových interiérů v Plzni
    • byt v Bendově ul. 10, 1930–1931, movitá kulturní památka
    • Klatovská tř. 12, 1929
    • Klatovská tř. 140, 1930
    • Klatovská tř. 19, 1931–1932
    • byt v Husově ul. 20, 1931–1932
    • byt v Škrétově ul. 24 (pravděpodobně realizováno některým ze žáků až po smrti A. Loose)
    • přestavba domu v Husově ul. 58, 1928–1929
    • Weinerův byt na nám. Republiky 22, 1931
  • Náchod – kolonie rodinných dělnických domků – Babí, Na Vyšehradě, čp. 154–161 (Evidovaná památka číslo 4780), 1931

A ještě několik perliček o Loosovi navíc:

Loos se narodil do česko-německé rodiny. Matka Marie, se narodila jako nižší šlechtična rodu Wecker von Roseneck. Oba jeho rodiče pocházeli z Jihlavy. Otec vystudoval sochařství ve Vídni, následně se přestěhoval do Brna a vybudoval zde jeden z největších kamenických závodů ve městě. Specializoval se především na pomníky, náhrobky a figurální výzdoby staveb v okolí měst Brna a Jihlavy.

Rodinný dům s dílnou stával na dnešní Kounicově ulici, v místech, kde je dnes hotel Continental.

Matka byla velmi přísná, což vycházelo z jejího šlechtického původu a výchovy. Dětem onikala a držela je bez kapesného. Zatímco Loosovi sestry Hermína a Irma byly matce po vůli a snášely její metody, tak Adolf se vzpíral a odmítal je. 

Po maturitě musel Adolf Loos nastoupit do vojenské služby ve Vídni, ale jako absolventa gymnázia ho čekal jen rok. Na rozkazy a povely byl zvyklý z domova, takže mu služba nevadila. Ve volných dnech se procházel Vídní a obdivoval velkolepé stavby.

Při svém pobytu v USA se seznámil s tvorbou svého velkého vzoru Louise Sullivana, který ve svém díle jako jeden z prvních redukoval zdobné prvky. Sullivan se zhlédl především v moderních ocelových konstrukcích, kde ho neomezovaly tradiční materiály a mohl v nich uplatnit nové prvky. Ve své tvorbě se dokázal oprostit od historických či historizujících kudrlinek a zaměřil se na rostlinné a pseudokeltské motivy, které zdůrazňovaly výšku nebo tvar budov. 

V roce 1897 si Loos ve Vídni založil svůj vlastní ateliér. Nevydělával moc peněz, ale jeho zákazníci často platili i v naturáliích, takže nedostatkem netrpěl. Zároveň začal přispívat do novin Neue Freie Presse a díky článkům, jež publikoval, se Loos stal architektem, který získal slávu po celém světě především pro své myšlenky. Věřil, že účel stavby by měl určovat způsob, jakým bude stavba navržena a postavena, a důrazně oponoval všem dekorativním slohům. Loos hájil čistotu formy hlavně z ekonomických a užitkových důvodů. Byl také toho názoru, že kultura lidstva vznikla jako výsledek odmítnutí pudů člověka, a že nepřítomnost ornamentálních prvků vytváří duchovní sílu budovy. Loos byl tak vlastně průkopníkem a vizionářem architektury dvacátých let 20. století a jeho duchovní boj za osvobození od dekorativních stylů znamenal velký mezník pro budoucnost architektury. Zdroj: TVarchtitects.com

Loos se zajímal také o interiérový design a byl nadšeným sběratelem stříbra a luxusních kožených výrobků, které si oblíbil pro jejich nákladnou jednoduchost. Rovněž si velmi potrpěl na módní ručně šité pánské obleky, jež také sám navrhoval. Zdroj: TVarchtitects.com

K 60. narozeninám v roce 1930 dostal Adolf Loos od československého státu jednorázovou finanční odměnu 10 000 korun a prezident Tomáš G. Masaryk mu přiznal čestný důchod, který pobíral až do konce života. Tyto peníze mu zároveň zajistily pravidelný příjem a pokryly část nákladů na následující léčbu. 

Sdílejte tento článek